Po nedělním střetnutí skupiny Romů a skupinky „bílých“ mladíků v Rumburku se mezi lidmi i různě po médiích objevuje řada reakcí. Žádná z nich nevyřeší hluboce zakořeněný problém a nikdo z diskutujících nebude úplnou pravdu. Nedá mi to, abych nepřidal i ten můj. Vzhledem k tomu, že se na vzniklou situaci dívám nejméně dvojím pohledem, jsem zcela a schizofrenně rozpolcen.
Dlouhá léta jsem (jako novinář) poměrně s přehledem (samozřejmě díky neznalosti konkrétních příběhů) zastával salónní mudrlantský postoj, že „my“ (bílí) jsme ta chytřejší, vzdělanější, moudřejší, poučenější, bohatší, atd. „většina“ a tudíž je naší demokratickou povinností trpělivě pracovat na tom, aby soužití s Romy mělo nějaký vývoj k lepšímu. Samozřejmě jsem to mohl „s přehledem“ tvrdit, neboť jsem se účastnil příslušných seminářů, diskusí, tiskovek, a podobně, na téma soužití většinové společnosti s Romy. Mohu všechny ubezpečit, že na těchto grémiích to všechno docela dobře funguje. Všichni mají tu nejlepší vůli, všichni mají výborné nápady, všichni mají nalinkovanou sice složitou, ale přece jenom nějakou cestu, ke zlepšení situace. Od té doby, co žiji ve Výběžku (tak zhruba od 2005) jsou mé humanistické, krasodušné a prakticky nepoužitelné názory prudce a zásadně nahlodávány. Situace v „terénu“, jak se na seminářích říká, je něco naprosto jiného, než abstraktní mudrování o drobné mravenčí práci na integraci „nepřizpůsobivých“ menšin. V terénu, přiznávám se sklopenýma ušima, je to prostě „o držku“, je to cosi jako frontová linie. Velice přesně se to nedávno ukázalo ve chvíli, kdy sdružení šluknovských starostek a starostů žádalo premiéra o cílenou a účinnou pomoc pro Výběžek. Zdejší letitá zkušenost jednoznačně napovídá, že přítomnost policistů v krajině prostě snižuje výskyt trestné činnosti. Tečka. Na to ale krasoduchové z centra odpověděli právě onou mně dobře známou směsicí banálních frází a klišovitých návrhů na řešení. Jejich rady byli pro místní odpovědné lidi naprosto bezcenné. Nemá cenu jejich rady znovu opakovat, někde jsem o tom psal a přirovnal to k tomu, jako by naši vládci radili fotbalistům, aby se pokusili hrát fotbal tím způsobem, že budou běhat po hřišti a snažit se kopat do míče tak, aby zapadl do soupeřovy brány. Takže teď se jen tiše modlím, aby nejnovější střet v Rumburku nevyvolal nějakou přehnanou soukromou reakci. I když i to se dříve nebo později stane. Bohužel. A bohužel proto, že asi tak dvacet let se naši vládci k té problematice nepostavili odpovědně a účinně. Je to jen další z příkladů toho, jak politika začíná v podobě, jak jsme jí znávali, končit…
