Tak jsem minulý týden slíbil šéfovi a editorovi a fotografovi a malíři a kreslíři a glosátorovi a bloggerovi výběžku(eu), že zcela exklusivně přinesu v neděli rozhovor s jedním z nejúspěšnějších a nejšikovnějších českých scénáristů.
Pravda je taková, že Petr Jarchovský skutečně k nám do Doubice dorazil. Ovšem, pravda je též ta, že sem dorazil poté, co napsal slůvko konec za nejnovější scénář, který musel stihnout dodělat v šibeničním termínu.
Takže přijel zcela vyšťaven, povečeřel, chvilku jsme tlachali, pak dvanáct hodin spal, načež jsme poobědvali, pak šest hodin spal, po večeři jsme chvíli tlachali a dalších dvanáct hodin spal, načež dostal snídani a jel zase do Prahy, aby to, co v pátek dopsal, ještě před odevzdáním trochu proškrtal…
Tak snad příště.
O to víc jsem měl času číst, což si dovolím vám trochu popsat, neb to bylo zajímavé. Keith Richards sepsal svůj „Život“. Dostal jsem před časem anglický originál, což je maso, ale neodolal jsem pokušení (trochu masochistickému) a zakoupil i právě vyšlou českou verzi.
Bacha! Paní Fraisová, co to do češtiny převedla, má asi dost zkušeností s angličtinou harlekýnek (či na čem se udělala), ale rockerština kytaristy Rolling Stones a jednoho z předních (a dosud a vůbec ještě žijících) světových feťáků jí moc nejede.
Chci tím říct, že si sice poměrně počtete, ale v případě, že třeba nějakou náhodou trochu rozumíte hudbě (a hře na kytaru) dá vám docela honičku pochopit, jak to vlastně ten Keef myslí, když se pokouší vysvětlit systém pětistrunných kytar přeladěných do akordu, nebo když objasňuje, jak nějaké riffy hrával Jimmy Reed.
Totéž platí i pro „fetovací“ a „absťákové“ pasáže. Kdyby někdo někdy chtěl vydat reedici českého překladu těchto pamětí, navrhoval bych pro hudební pasáže jako poradce nejméně Michala Pavlíčka, a pro ty druhé pak třeba Dana Horynu. A celé by to měl ještě editovat Petr Dorůžka, když ne Vojtěch Lindauer…
No nic. Mě vždycky příšerně vytočí, když se někdo vprsí do překladu, o kterém je jasné, že tady bude pro českého čtenáře navěky, neb jiný se nepodaří udělat a pak ten překlad zmasí. Paní F. v tom ale rozhodně není sama. Normální čtenář se o tom nedozví. Nanejvýš mu něco nebude sedět, ale protestovat stejně nemůže. A nyní už musím jít, protože von Blücher se mě pokouší obejít po levém křídle (Napoleon: Total War)…
