V datum více než příznačné, v pondělí 20. srpna 2012, se uskutečnila v muzeu v RBK další z besed nového cyklu Osudy.
V předvečer výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy se podařil muzeu majstrštyk a do křesla pro hosta zasedla Kamila Moučková. Vyprávěla nejen o období let 1968 – 1969, ale také o tom, jak díky otci, zarytému komunistovi a funkcionáři, vyrůstala u své babičky, jak se její maminka dostala do koncentráku díky otcově ješitnosti, jak se přes herectví a rozhlas dostala do televize a jak z ní zase byla odejita.
Mluvila o tom, že je velmi zvláštní stav, kdy se na školách podrobně biflují dějiny od antiky po „moderní“ Evropu, ale nikdo se nezabývá tím, co se dělo v srpnu 1968 a potom. I proto prý píše a beseduje („až zatřepu bačkorama, všechny ty vzpomínky zmizí se mnou“). Důležité je totiž nezapomenout…
A jak několikrát zaznělo – „Jestli prý jsem se bála… ne, nebála. Protože jsem byla strašně nasraná, tak jsem se nebála…“
