Sraz třídy bývalých studentů gymnázia (maturita na konci osmdesátých let) a knížka pamětí pana Lou Fanánka Hagena, takto také ing. Františka Moravce, která obsahově spadá do stejného historického období, to není náhoda, to je uvedení věcí a jevů do souvislostí opatřené jaksepatří výrazným kontrapunktem.Nutno ale poznamenat, že v těch dávných dobách zdál se mi Rumburk poněkud krotší nežli Praha, konkrétně tedy Spořilov a Bráník.Fanánek si vyprávění o zrození frontmana skupiny Tři sestry nekomplikuje nějakými složitými spisovatelskými figurami, hrne na čtenáře historky tak jak se (pravděodobně) staly, protože pochybuju, že by si je při tom množství zkonzumovaného alkoholu mohl pamatovat. Ostatně se mi pořád do hlavy vnucovala myšlenka, že by se celé tohle dílko mohlo jmenovat jako jedna z povídek Šimka a Grosmana, tedy s poněkud rozšířeným názvem: Jak jsem se učil kouřit, kalit až chlastat, trochu bubnovat a zpívat písně … a to všechno ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá.
Nakonec, některé části textu by klidně i Šimek s Grosmanem mohli napsat:
Moje rybářství skončilo, když už jsem měl rybářský lístek a začala sezóna. Podle
knihy Tisíc rad jsem navařil těsto, obarvil potravinářskou barvou a šel se posadit
k rybníku. Naštěstí celý den bylo horko a tak jsme se k večeru, po mnoha marně
prosezených hodinách ujistili navzájem s kolegou rybářem, že nebylo počasí na ryby.
Tragédie přišla asi šestého dne. Splávek se zhoupl pod hladinu a já předpisově zasekl,
tak, jak jsem se to učil na peršanu v obýváku. Přitahoval jsem navijákem a povoloval,
abych rybu utahal, kdyby byla velká a divoká, plná nespoutané síly přírody, jak psal
pan Tomeček ve Stříbrném lipanovi. Po deseti minutách zápasu (mnou
inscenovaného) jsem vzal do ruky podběrák, vstoupil ve vysokých holínkách do vody,
připravil si podběrák na dosah a přitahoval. Hladina se rozčísla a zní na mne vyjelo
asi dvacet centimetrů dlouhé kapřisko, které mě tak vyděsilo, že jsem dosedl na
mělčinu mezi kořeny. Okamžitě jsem vstal, podebral ho a vynesl na břeh. Srdce mi
tlouklo jako poplašené ptáče , díval jsem se na rybku a postupně mi docházelo, co
jsem si měl uvědomit hned v počátcích kursu – že na živou rybu prostě nesáhnu.
Ponořil jsem podběrák do mělčiny a vydal se po břehu sehnat rybáře, který by mi mou
rybu sundal a z důvodu podměrečnosti hodil zpátky do vody. Tím skončila moje
rybářská éra.
Tak.
Podle některých čtenářů se při četbě tohoto dílka není těžké propadnout zpět do osmdesátejch (ano), někteří jdou ještě dál a tvrdí, že si tak dokáží tu dobu představit i ti, kteří ji nezažili (pochybuju).
Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky byly hospody odjakživa plné dělníků i povalečů, kteří do sebe lili se začínajícími umělci jedno pivo za druhým, teď sedím v restauraci, kde vymydlení dělníci pijí spořádaně kofolu a začínající umělec kávu bez rumu.
Všichni hodní, ale ta sranda už tu není.
