V našem výběžku a v blízkém okolí můžeme na toulkách krásnou přírodou nebo při houbaření často narazit na zchátralé betonové pevnůstky tzv. řopíky, které dodnes tvoří souvislou linii pohraničního opevnění. Tyto pevnosti nikdy neplnily úkol, pro který byly vybudovány, ale dodnes připomínají jednu tragickou kapitolu z našich dějin.
Možnosti výstavby opevnění začaly být v hlavním štábu čs.armády projednávány již v roce 1933 a o tři roky později byly zahájeny samotné stavební práce. Jako prioritní měly být zbudovány řopíky k odražení útoků ze směrů Liberec – Frýdlant a Rumburk – Cvikov. V prostoru Lužických hor mělo být celkem pět uzávěr. V další fázi pak měly být dostavěny pěchotní sruby, aby byla pevnostní linie jednotná, někdy i ve dvou řadách, jak je vidět na mapce.
Řopíky jsou lehké železobetonové objekty označené jako vz.37 a jsou u nás nejrozšířenější pevnostní stavbou. Opevněné linie řopíků využívaly převážně kulometné boční palby, takže každý objekt kryl svého souseda a přitom byl chráněn z vedlejších bunkrů. Byly vyprojektovány řopíky typů A,B,C v mnoha modifikacích, které umožňovaly zbudovat opevněnou linii v jakémkoli terénu. Tloušťka stěn, ve kterých byly zabudovány ocelolitinové střílny byla od 60 do 120 cm, strop dosahoval tloušťky až metr. Pevnosti byly vyzbrojeny lehkými kulomety vz. 26 nebo pro dalekou palbu těžkými kulomety vz. 24 a 38 na specialních lafetách. Posádku bunkru tvořilo 3 až 7 mužů podle typu. Součástí další výzbroje byly bedny s municí a granáty, nádoby na vodu a potraviny, různé nářadí a zdravotnické potřeby. Důležitá byla přetlaková ventilace objektu, která se prováděla ručním ventilátorem, aby přes střílny unikaly ven jedovaté zplodiny při střelbě.
Pro turisty jsou asi svým umístěním nejpřitažlivější řopíky v oblasti Dolského mlýna, Jedlové nebo Křížového buku, militaristy určitě nadchne zachovalý bunkr v Mařenicích, který po obsazení pohraničí henlainovci vyzdobili a uvítali v něm Hitlera, když projížděl zabraným pohraničím.
Po Mnichovské zradě se z řopíků již nikdy nevystřelilo a vojáci byli nuceni bez boje pohraniční pevnosti opustit. Dnes převážně zarostlé a poničené pevnůstky míří zarezlými a slepými střílnami do směrů, odkud kdysi přišel nepřítel.
Snad už nepřijde!
