Dvě obyčejné ulice vystupující z rohů Lužického náměstí v Rumburku, se o kilometr dál spojují na křižovatce oddělující průmyslový zbytek města od vilové čtvrti a vytváří tak pomyslný trojúhelník, jemuž dominují tři zanedbané paneláky z dob socialismu.
Tato, ještě před pěti lety lukrativní lokalita pro podnikatele a realitní kanceláře je však dnes zdrojem neklidu a nervozity. Objevují se tu „noví Rumburáci“, lidé odnikud, neznámí, kteří za čas zmizí, aniž by je kdokoliv postrádal. Místo začalo žít jiným životem, než na které bylo desítky let zvyklé. Nejvíce rušno tu je po setmění. Herny a noční podniky přitahují podivná individua, ulice jsou do noci plné lidí tmavé pleti, vzbuzujících v kolemjdoucích strach a nedůvěru.
Kriminalita v celé oblasti narůstá, množí se krádeže zejména barevných kovů. Starousedlíkům mizí z oken květináče a parapety, ze střech okapy, mizí drátěné ploty, dřevo do kamen a dokonce i psi, hlavně ti velcí a masití.
Podvečerní idylka
Je něco před šestou hodinou večer. Na trávníku mezi paneláky hraje hlouček romských dětí fotbal. Gól padne kdykoliv míč vletí na silnici, jedno jestli trefí chodce či projíždějící auto. Hlavně, že je tam! Romské matróny, rozšafně rozložené na lavičkách kolébají na svých, doširoka rozhozených stehnech ty nejmenší děti, jedna z nich kojí, všechny klábosí a baví se. Atmosféra je překvapivě milá, sousedská, přátelská.
Ale jen do té doby, než začneme fotit. Najednou jsou všichni ve střehu, hra ustala, odkudsi k nám zamířilo pár chlápků. „Co tu fotíte,“ vystartoval na nás jeden z nich. Vysvětlujeme, že si fotíme celé město, všechno, co se nám líbí. „Tady nemáte co fotit, vypadněte,“ huláká a tváří se nevraživě. Ani ostatní se netváří přívětivěji, a tak raději opouštíme pozice. Nechceme provokovat, přeci jen jsme na cizím území…
Opodál zastavuji rychle jdoucí ženu a ptám se, jestli tady bydlí. „Naštěstí ne,“ odpovídá s úlevou. „Bydlím v lepší čtvrti. Tohle je místo feťáků, pobudů a zlodějů. Tady bych bydlet nechtěla…“ mávne rukou v beznadějném gestu a spěchá pryč.
Zlatí Cikáni
Zamíříme k muži, který opravuje plot u svého domu. „Jak se nám tu žije?“odpovídá otázkou. „Blbě. Ještě před časem to tady bylo klidné a skvělé místo. Žádný provoz, čisto, bezpečno… Měli jsme bezvadné sousedy, Cikány, ale slušné a fajn lidi. Škoda, že se odstěhovali. Teď je tady „azylák“ a nic horšího jsem si doopravdy nemohl přát,“ dodává sarkasticky.
Azylový dům pro bezdomovce dělá zlou krev. Stahují se k němu ti, kteří hledají pomoc, ale také ti, kteří jí zneužívají.
„Když jsou opilí, nesmí dovnitř. A nám pak nastává problém,“ tvrdí muž. „Vybíjejí si na nás vztek. Zvoní na nás, dožadují se noclehu, ničí nám dveře, močí na zdi domů, odhazují odpadky do zahrad. Před našimi dětmi si nadávají těmi nejvulgárnějšími výrazy, pro ránu nemají daleko, a když se někdo proti tomu ohradí, vyhrožují a napadají nás. Žít vedle nich je peklo.“
Petici požadující zrušení azylového domu podepsalo za tři dny desítky lidí.
Jejich trpělivost má také své hranice.
Hazard, drogy, zlodějna
Nonstop herny spolykají hodně peněz, a sehnat je, není v okolí nijak těžké. Ještě pořád je tady co ukrást, ještě pořád, zde žijí lidé, kteří něco vlastní, a sběrny stále ochotně vykoupí cokoliv od kohokoliv.
Dávám se do řeči se starším mužem, který po nás pokukuje z okna. „Tady se v poslední době krade pořád. Drobnosti už ani nehlásíme, nemá to cenu“ vysvětluje rezignovaně. „Hlavně kradou ti, co potřebují na automaty, ale taky feťáci, támhle z toho domu,“ kývne bradou k nedaleké vile.
„Tady se to schází noc co noc,“připojujese k námstarší žena. „ Máte to tu vidět ve tři v noci. Najede sem pět šest aut, z baráku vyběhne chlápek, něco jim strčí do okýnka, něco si vezme a za chvíli je klid. Tuhle vilu zná celý Rumburk. Už jednou tady policajti vybrali varnu pervitinu. A vidíte, už je to tu zas,“bezmocně rozhodí rukama.
Strach
Slovo strach se tu používá ve všech pádech. Bojí se děti, které spěchají do školy, po nichž pobudové hrubým způsobem vyžadují peníze na svačinu. Bojí se lidé, kteří se vracejí večer z kulturních představení a plesů. O konflikty tu není nouze. Policisté tady hlídkují víc, než kdekoliv jinde ve městě.
Strach mají i obchodníci. Majitel zastavárny se před svými zákazníky skrývá za dvojité mříže a nerozbitné sklo. Přesto má otevřeno celou noc, stačí jen zaklepat a nabídnout zboží. Klepu na dveře a čekám.
„Cete něco,“ ozve se za mnou. Mladý asiat se na mě zeširoka usmívá a když jeho pohled uvízne na mém fotoaparátu, jeho úsměv nemá konce. Přesto s lítostí dodává: „Tet tu neny, psíde f devet. Pak muzete podat fotak.“
Prodat služební fotoaparát nechci, a tak se raději přátelsky loučíme a já zamířím na poslední místo, před kterým mě místní varovali, do večerky.
Alkohol prý tady prodají dětem bez problémů, a zákon, který to zakazuje, nikoho z nich nezajímá. Uvnitř obvyklý vietnamský sortiment, jak se říká po česku: „rakve, biče, volejovky“. Obvyklý asijský odér. Za kasou Vietnamka loupe mandarinku. „Na, ohutnej,“ podává mi půlku a směje se mile. „Je dobá, sadká.“ Ochutnávám ovoce a opravdu je dobré a sladké. Zajímá mě, jak se jí tu žije. „Dobý.“ „A nebojíte se tady večer sama?“ „Dobý je to.“ „Prý se tu schází divní lidé, těch se nebojíte?“Secko dobý, lidi dobý,“ drmolí, pohled míří k zemi, úsměv je ten tam. „Prý tady prodáváte alkohol i dětem?“ dorážím na ní. „Nerosumi ceski,“ odsekne už bez úsměvu, vyskočí ze židle a svižně mizí mezi regály. Hovor je u konce.
Život začíná
Stmívá se. Neony nad hernami lákají k hazardu. Z domů zní zvuky televize, nějaké ženské na sebe pokřikují z oken. Partička náctiletých nahání dvě mladé Romky, které se pronikavě řehtají. Vetešník otevírá zastavárnu. U večerky zastavuje auto dunící hudbou, a mladík vbíhá dovnitř pro pár lahví alkoholu. Všechno se dává do pohybu, ulice ožívají.
Žít tady musí být těžké pro toho, kdo není jeden z nich. Kdo není schopen přivyknout těm, kteří určují zdejší rytmus. Kdo neumí ve dne spát a v noci žít naplno a nahlas. Kdo nechce pochopit, že co je jeho, je i jejich. Kdo nepochopí, že tady je právo na straně silnějšího.
{phocamaps view=map|id=4}
Ten, kdo tady chce žít, musí se přizpůsobit.
Musí se přizpůsobit malé nepočetné menšině nepřizpůsobivých.
(kompletní reportáž už zítra v Rumburských novinách)
