Málokomu a málokdy se stane, aby jen tak, z ničeho nic, dostal na ulici od cizího člověka dárek. Mě se to stalo – u nás v Rumburku.Onehdy z čista jasna, přitočila se ke mně před cukrárnou Venezia korpulentní Slovenka, Zalovila v kabele, vytáhla růžovou krabičku a razantně mi ji natlačila do břicha: „Panička, nate, tu mate parfem. Zadarmo. Vy ste taká pekňučka a dobručka. Vezmitě,“ naléhala neznámá dárkyně. Odmítla jsem. Napadlo mě totiž, že se chce zbavit kradené věci. Ale ženština byla neodbytná, zalovila znovu v kabele a vylovila krabičku modrou. „Vezmitě panička, parfém pro mamičku. Všechno zadarmo. Nič za to nechcu,“ ujišťovala mě a přidala i krabičku zlatou a zelenou. „Nevezmu, nechci, děkuji,“ odmítala jsem srdnatě, a přitom hlavou mi letělo okřídlené: Hloupý kdo, dává, hloupější kdo nebere. Ale co. Lepší být hlupákem, než se zaplést do levoty.
Slovenka ještě chvíli naléhala, ale pak rezignovala: „Tak nič,“ a s hlubokým nádechem do mohutného hrudníku hodila po mě uslzeným pohledem. „A panička, korunu nemátě? Nebo stouku. Ja su ze Slovenska, chudé žebračisko, od rána nejedla a tehotná k tomu, a robatko ma hlad, a manžel ma bije…“ spustila litánii.
Přiznávám, že mi jí bylo líto, i když jsem jí nevěřila ani slovo. Ale pro hladové lidi pochopení mám. Sama bych jedla pořád. V peněžence mi zašustila poslední tisícovka, a i žebračka pochopila, že takovou almužnu po mě nemůže chtít. „Možete rozmenit v cukrárni,“ navrhla, a tak jsem na její radu vykročila k Venezii. „Počkam vas vonku,“ špitla mi do ucha spiklenecky.
Vrátila jsem se za chviličku a má tisícikorunová bankovka se rozpadla na několik drobných. Žena lačně natáhla ruku …a zkoprněla. Místo peněz jsem jí do dlaně položila tácek se třemi chlebíčky. „To abyste neměla hlad. A nic za to nechci, to jen že „ste taková pekňučka a dobručka,“ špitla jsem jí spiklenecky do ucha tentokrát já a odkráčela.
Potkala jsem jí v rumburských ulicích ještě dvakrát a pokaždé „v akci.“ Ke mně už se však nikdy nehlásila. Zřejmě jí moje „sváča“ moc nevoněla.
