Josef Váňa je fenomenální žokej, a byl jím ještě před tím, než (znovu) zvítězil ve Velké Pardubické v letech 2009 a 2010 jako šest, respektive sedmapadesátiletý. To je neobyčejné. Tenhle příběh je hollywoodský a není divu, že se dočkal (zatím) alespoň knižního zpracování.Nejde při tom o knihu „rychlokvašku“. Napsal ji Pavel Kovář, který se Josefu Váňovi věnuje dlouhodobě. Připomeňme třeba jeho knihu Třináct Taxisů Josefa Váni.Kniha samotná, která má na tři sta šedesát stran, takže je to pořádný špalek, sleduje Josefa Váňu od útlého dětství. Největší část je však věnována tomu, co čtenáře zajímá nejvíc – koním a závodům. Je jasné, že Josef Váňa je fanatik ochotný věnovat své lásce, svému zaměstnání a poslání úplně všechno, že žádná překážka pro něj není dost těžká a nepřekonatelná a žádný pád ho nedokáže odradit od toho, aby znovu vstal a bojoval. Popis jeho zranění a „zrychlené“ léčby působí až neuvěřitelně a chvílemi kniha působí i jako nechtěná reklama na Brufen (musel jich spolykat tuny).
Slovo dostává Váňa sám, když hovoří o závodech i koních, kteří prošli jeho rukama, ale i jeho žena, v brzké době zřejmě „svatořečená“ pro trpělivost a pochopení, a další Váňovi souputníci, žokejové, koňáci a pochopitelně i lékaři.
Za poněkud problematický považuji rozsah knihy, který je, jak jsem předeslal, skutečně obrovský. Pečlivější redakční práce a nůžky by knize prospěly, text někdy klopýtá a ztrácí tempo, občas narazíme na prohozená slova, a reprodukce černobílých fotografií je spíš šedošedá.
Nakonec ale můžeme doufat, že Josef Váňa ještě nějakou Velkou Pardubickou vyhraje a dočkáme se redigované kvalitnější reedice.
