Odmala jsem při turistických výšlapech po Šluknovsku slýchala věty: „Tudy prochází Evropské rozvodí. Voda z těchto potoků odtéká do Baltského moře, tyhle zase tečou do Severního.“ Ke geografické zajímavosti se časem přidaly informace o někdejších vhodně vyspádovaných střechách zdejších hospod, z nichž voda údajně stékala do jednoho nebo druhého úmoří. Mlhavé představy, o tom, kam skutečně odtéká voda z Mandavy, získaly konkrétní náplň o letošním srpnu, kdy se uskutečnil zprvu bláznivý nápad naší rodinné miniexpedice. Dojet z Rumburku na kole podél Mandavy, Nisy a Odry k Baltu.
Proč ne? Od pramenů Odry v Jizerských horách vede až do Štětínského zálivu už několik let vyznačená cyklostezka Odra – Nisa (www.oderneisse-radweg.de). Její konec je v přímořském lázeňském letovisku Ahlbeck na ostrově Usedom. Co předcházelo? Sehnat podrobného německého průvodce s mapami, nakoupit proviant a vyrazit. Na kole, se stanem a předškolákem v sedačce. Před námi bylo na šest set kilometrů po převážně rovinaté asfaltové cyklostezce. Polykači kilometrů ujedou tuto vzdálenost za čtyři – pět dnů, my si jich vyčlenili čtrnáct. Mandavu jsme opustili v Žitavě a najeli na cyklostezku Odra – Nisa. Díky rozhovorům s místními jsme věděli, že za námi za námi s několikadenním zpožděním jde povodňová vlna, která se žene z českého příhraničí po toku Nisy do Saska. Kola byla rychlejší a velké vodě jsme ujeli. K Baltu jsme dorazili po sedmi dnech, zbylé dny strávili na jantarovém ostrově Usedom.
Co jsme si z 630 km dlouhého pohodového putování třemi spolkovými zeměmi odnesli? Kromě pětinásobného lepení duše, prasklého nosiče na příruční tašky a housek s kyselou rybou místo rychlého občerstvení především poznání, nakolik je tato část Evropy dosud poznamenaná událostmi před 65 lety. Narazili jsme na množství polorozbořených mostů, které končily uprostřed řeky. Nově vyznačená hranice po roce 1945 od sebe oddělila dosud celistvá města, přerušila tradiční cesty i hojně využívané železniční tratit. Časté byly i opuštěné tovární komplexy a málo osídlené vesnice, které mělo na svědomí sjednocení Německa. Šrámy na krajině nedohnalo ani posledních dvacet svobodných let. Nádherná byla krajina. Cyklostezka vedla z větší části po koruně hráze Odry. Při sedmdesátikilometrových denních porcích zbývalo dost času na obdivování okolní přírody. Směr byl daný. Rovně střižená cesta k severu. Zbývalo jen držet se řídítek a obdivovat udržovanou nivu řek, množství ptactva a krásu Národního parku Údolí Dolní Odry (Unteres Odertal) nebo přírodního parku Štětínský záliv (Am Stettiner Haff). Občas zastavit a prohlédnout si klášter cisterciaček St. Marienthal u Ostritz, historické centrum Görlitz, Park knížete Pücklera v Bad Muskau, zapsaný v seznamu UNESCO. Podívat se, jak se dají turisticky využít zrušené textilní továrny ve Frostu, a obdivovat moderní Frankfurt nad Odrou. Divit se, že i dnes lze ve velkém stavět novostavby s doškovou střechou. To vše za doprovodu nespočetných vrtulí větrných elektráren a solárních článků na střechách zemědělských usedlostí.
Předem poučeni o záludnostech cesty vlakem, jsme si zpáteční jízdenku na vlak Deutsche Bahn koupili už 90 km před cílem, v přístavním městě Ueckermünde. V cestovní kanceláři. Nádraží jsou často zavřená a slouží jen pro nástupy a výstupy. Na ostrově navíc železnici spravuje jiná společnost, která by nám jízdenku až do příhraničního Ebersbachu u Jiříkova nedokázala prodat. Zpáteční cesta se Schönes Wochenend Tiket přes Berlín a Drážďany trvala osobním vlakem 9 hodin. Z větší části jsme ji strávili promočení v našlapaném vlaku, kde nebylo k hnutí. Strasti návratu nic nemění na to, že cíl cesty byl splněn. Víme, kam teče voda z Mandavy. Kam odtéká voda z Křinice, se možná dozvíme příští rok. O cyklostezce podél Labe do Hamburku jsme slyšeli samou chválu.
