Volby, prakticky jediná možnost, jak můžeme jednou za čas (nečas) projevit svou vůli. Má skutečně obsazení radnic novými zastupiteli praktickou možnost věci změnit?Zastupitelé reprezentují své politické strany, spolky a skupiny obyvatel, kteří by něco rádi, a všechno jinak. Existuje tu ale úřednický aparát, který žije svým životem, a bývá „neprůstřelný“.Navíc je pro laika těžké vyznat se v tom, který úředník komu podléhá. Radnici? Kraji? Státu? Bruselu? Prostě hokej.Skvělým pohledem na věc se vyznačují seriály Jistě pane ministře a Jistě pane premiere; jsou britské, ale platnost mají universální.Tady je první dílek manuálu, který se snaží na věc podívat z více stran. Říká se: Sliby, chyby. A jak zkušenost ukazuje, platí to bezezbytku i na sliby předvolební.
Hitem mezi volebními hesly, ať již letošních voleb parlamentních, které proběhly nedávno, i těch komunálních, které nás čekají, jsou úspory a zefektivňování státní správy.
Zdá se, že to znamená hlavně snížit úředníkům platy a část zaměstnanců propustit.
Někteří kandidáti by to rádi udělali i proto, že se obávají i údajné loajality úředníků k odcházejícímu radničnímu managementu. Není se co divit. Kdo by chtěl mít v zádech podřízeného, který by s chutí vykládal bývalému starostovi, jak je ten nový neschopný, jak nic neví, jak je bezradný a hlavně, co se chystá dělat, komu telefonoval, či kdo za ním přišel, a tak dále a tak dále? Určitě by si každý nový starosta rád na klíčová místa dosadil svoje lidi. Ale co s těmi starými? Úřad není firma, je tu zákoník práce, takže někoho vyhodit, není snadné. Posuďte sami:
Na mnoha místech státní správy dnes pracují lidé v důchodovém věku. Mají slušný plat, k němuž berou slušný důchod. Většinou se těší všeobecné úctě díky svým šedinám a znalostem vztahů – kdo, co, kdy a kde, s kým, ve kterém patře, ve kterém století, za kterého režimu. Zůstávají, byť se ještě nenaučili ovládat počítač a mobilní telefon, přestože se domluví pouze lámanou ruštinou či slovenštinou, a ze strachu z kvapícího života kolem, bojí se opustit teplo své kanceláře.
Ale ani ten nejšikovnější starosta je vyhodit nemůže. Už jen proto, že na to nemá pravomoc. Řešení personálních záležitostí je totiž v kompetenci pouze tajemníka úřadu. Ale i on má mnohdy svázané ruce. Každý zaměstnanec, a to i úředník, je totiž chráněn zákoníkem práce, a pokud je jeho propuštění v rozporu s tímto manuálem, může být u případného soudu výpověď prohlášena za neplatnou. Zaměstnavatel pak musí potupně přiznat vlastní chybu, zaplatit soudní výlohy, ušlou mzdu zaměstnance, včetně úroků, a vyhozeného zaměstnance přijmout zpátky do pracovního procesu. A ten se triumfálně, obtěžkán až stotisícovými částkami, vrací na své místo, škodolibě pokukujíc po svých šéfech, jak se kroutí vzteky.
Propouštění zaměstnanců navíc leze do peněz, jelikož odcházejí s tříměsíčním odstupným. A tak se může stát, že snaživý starosta z důvodu šetření na státní správě zatíží městský rozpočet vyplácením odstupného takovým způsobem, že se z toho v příštích měsících točí hlava nejen jemu, ale celému městu.
Někdo má také snahu zbavit se starého tajemníka a dosadit si tam svého. Ale ani to není tak jednoduché. Nelze tajemníkovi předat kus papíru s výpovědí, a tím věc považovat za vyřešenou. Starosta o jeho sesazení z funkce musí požádat ředitele krajského úřadu. A ten bude chtít vědět proč? Argument, že to není starostův člověk, neobstojí. Musel by udělat chyby v rozporu se zákonem, aby byl odvolatelný. A navíc, podle novely zákona , tajemníci mají své křeslo jisté na šest let. Je to právě proto, aby se každé čtyři roky neměnil na úřadu personální šéf, a aby se tak úřednický aparát neviklal v základech po každých volbách. Pokud krajský ředitel odmítne tajemníka odvolat, nemůže starosta města dělat nic jiného, než se s tím smířit a naučit žít. Mnohdy nakonec zjistí, že když si bude každý hledět své práce, najdou si k sobě snad i cestu. Třeba klopotnou a zarostlou trním, ale alespoň nějakou.
Starosta, který před volbami sliboval svým voličům, že z radnice vyhodí tolik a tolik lidí, se může dostat do velkých potíží. Bude-li ctít zákon a spočítá – li si ekonomickou náročnost celého procesu, záhy zjistí, že svůj sliv splnit hned tak nemůže.
Kandidáti na tento post by tedy měli uvážlivěji volit svá předvolební hesla a dříve než něco slíbí, měli by se přesvědčit, jestli za dané právní legislativy je jejich slib splnitelný. Jinak se vystavují nebezpečí, že před zasvěcenými budou vypadat jako pitomci a před nezasvěcenými voliči jako velkohubé slibotechny.
Ač mám k úřednickému stavu poměrně blízko, neboť mám mezi nimi dost přátel a dobrých známých, přiznávám, že celý český úřednicklý aparát je neuvěřitelně přebujelý, že mnozí úředníci, zejména ti ministerští, aby obhájili setrvání ve svých křeslech vymýšlejí hovadiny, na které doplácejí jiní úředníci, kteří sice mají k ministerstvům příliš daleko, ale jsou nebezpečně blízko občanům, od nichž schytávají dosti facek a nadávek za všechna ta lejstra, podpisy a bumášky, která po nich požadují.
Pokud se najde odvážlivec a dá tenhle binec do pořádku, hluboce před ním smeknu a myslím, že spousta úřednických zad se také ráda v úctě skloní.
