Rumburk, 21.6. 2010 Jedno zamračené nedělní odpoledne se vraceli klienti Agentury Pondělí – lidé s mentálním postižením – domů ze sportovního pobytu v Chřibské. Byli unavení a promrzlí z nevlídného počasí. Přišli na zastávku autobusu o deset minut s předstihem, ale na svůj spoj čekali marně. Jak se dozvěděli později, autobus jel o nejméně 15 minut dříve.
„Další nedělní spoj jel za velmi dlouhou dobu a šlapat šest kilometrů na vlak by nebylo s některými našimi klienty možné,“ vypráví asistentka Lenka Chroustová. „Jezdím s klienty na výlety často v rámci naší služby sociální rehabilitace a že jede autobus o 5 minut dřív mi už přijde běžné, ale 15 minut se mi zdá opravdu hodně.“
Druhá asistentka svorně dodává: „Opravdu nám to velmi zkomplikovalo situaci. Nakonec jsme museli objednat náhradní minibus. Měli jsme velkou chuť poslat tu fakturu na tisíc korun ČSAD Semily.“
Možnost být o něco dříve v garážích na cigaretce a kafíčku odkoukala od Semil i další společnost – Quick Bus, jak dosvědčuje zpověď muže z autobusového nástupiště.
„Potřeboval jsem být na čas v Praze na důležité schůzce, šel jsem na zastávku s rezervou sedmi minut a navíc na zastávku vidím už z dálky. Spoj tam nebyl, musel odjet dřív. Neváhal jsem a zavolal do společnosti. Tam mi řekli, že autobus určitě vyjel přesně. Kdyby to alespoň přiznali,“ povzdechne si nakonec.
Sami řidiči autobusů si neberou servítky a na dotaz, zda by nemohli jezdit na čas, odpovídají, že cestující by měli na zastávce být s dostatečnou časovou rezervou. O kolik se potom protáhne čekání, zvláště v zimě, kdy zase jezdívají se zpožděním? Nebylo by jednodušší, kdyby řidiči těch pár minut počkali?
