Skupinka asi patnáctiletých dětí stála poblíž pomníku padlých polských vojáků na rumburském hřbitově a poněkud otráveně sledovala smuteční akt u příležitosti 65. výročí konce druhé světové. Jejich znuděnému rozpoložení se moc nedivím, my jsme v tomhle věku nebyli jiní, jen nám strach z černého puntíku v kádrových materiálech našich i našich rodičů nedovolil dávat to tak okázale najevo. Nuda mezi mládeží tekla proudem až do chvíle, než poslední delegace v uctivém předklonu opustila hrob a nad pietním místem zazněly první tóny české hymny. Děti doufaje v brzký konec smutečního dění se zachvěly radostí. Ale po české hymně následovala ještě polská, a pak, k překvapení většiny, i hymna ruská. „Jé, co je to za pěknou písničku?“ vypískla jakási dívenka za mými zády. „Si b-bá, voe?“ zanotoval spolužák. „N-poznáš ruskou hymnu, voe? Hraou na každym hokeji, voe.“ dodal na vysvětlenou. „Ajó, nojó, sem kráva, voe, sorry,“ omlouvala se dívka . „By se pěkně repovalo, na ni,co?“ Spolužák naštěstí jen mlčky přitakal.
„A co tu slavíme?“ zeptal se kdosi jiný. „Nevim, voe,“ znovu zahuhlal všeho znalý chlapec. „Si konec ňáký války, si nikdo nepamatuje,“ zhodnotil situaci. „ Si ňáky kvězdný, nebo wardcraftu,“ proneslo další, počítačem odkojené dítě,“ „Si tak ňák,“ zaznělo souhlasně sborem.
„Pěkná ruská písnička“ ukončila pietní akt a do nudou ubité omladiny se opět vrátil život. Z chraplavých mikrofonků jejich mobilních telefonů vzápětí zazněl hutný hlas rapera 50centa (čti fiftycenta) a mládí se vypravilo zpátky do školních lavic. Sledovala jsem je, jak se houpavým krokem starého námořnického vlka vzdalují k hřbitovní bráně a z oka mi tiše vyklouzla lítostivá slza. Přiznávám pokorně, že kvůli padlým Polákům to nebylo.
weby pro nejsevernější čechy
