Staré a krajové odrůdy jabloní jsou vzácným kulturním dědictvímPřežily desítky let, odolaly nepřízním počasí, škůdcům, chorobám a nástrahám moderní civilizace. Statečně obstály v čase, a ve svých plodech ukrývají staletou historii sadařského umění našich předků.Řeč je o jabloních, přesněji řečeno o starých a krajových odrůdách jabloní, které, mnohdy nepovšimnuty, rostou na našich zahrádkách a v blízkosti cest, a které jsou svou jedinečností naším vzácným kulturním dědictvím Zachování těchto odrůd je stále těžší, a moderní metody, které se používají například u starých odrůd obilovin či zelenin nelze u jabloní použít. Jediným způsobem, jak je uchovat je pouze jejich pěstování. To bylo také důvodem, proč před několika roky vybudovala Střední zahradnická škola v Libverdě a děčínské ekologické sdružení Meluzína na školních pozemcích genofondový sad, který je jakousi sbírkou těchto ohrožených jabloňových odrůd.
Jabloň, kráska plná tajemství
Na poeticky zvlněné stráni nad Libverdou se z jemného ranního oparu vynořují jedna po druhé mladé jabloně. Člověk ani nemusí být sadař, aby si nevšiml, že každý stromek je jiný. Některý již byl v plném květu, jiný teprve na květ nasazoval. Jeden se pyšní majestátní korunou a jiný naopak zaujme svým skromným zjevem. Každý stromek má svůj štítek se jménem a tak se nám jedna po druhé představuje Coulonova reneta, Řehtáč královský, Bismarcovo, Krásokvět, Car Alexandr, Punčové, nebo také převislá odrůda jabloně Elise Rathke, což v překladu znamená jabloň lesní, a mnoho dalších.
V libverdském sadu se v tuto chvíli nachází přes osmdesát starých a krajových druhů jabloní posbíraných v severních Čechách, včetně Šluknovského výběžku.
„Jezdíme po Českém Švýcarsku, Labských pískovcích a po Českém středohoří a vyhledáváme odrůdy jabloní, které je nutné zachránit. Získat z nich rouby vůbec není jednoduché. A vypěstovat z nich plodící strom je ještě těžší,“ vysvětluje ředitel školy Libor Kunte. Získat roub trvá několik měsíců. Starý strom se musí nejdříve zmladit. Pak se čeká rok než na něm vyrostou mladé jednoleté výhony. Ty se odebírají v zimě, dřív než se strom probudí. Nejvhodnější doba pro to je leden nebo únor, a roubují se na podnož v předjaří. Trvá to další dva tři roky, než se roub pořádně ujme a než na něm začnou kvést první květy a další roky se čeká, než stromek začne plodit. Teprve pak podle plodů mohou sadaři určit, jakou odrůdu zachránili. „Své jméno nám jabloně tají i několik let,“ přiznává Libor Kunte. „Přesto a nebo právě proto se snažíme tyto odrůdy jabloní zachránit. Dnešní sadařství je moderní, pěstují se hybridy vyšlechtěné v laboratořích, vybírají se z nich ty nejlepší a nejsilnější. Ale tyhle jabloně (a láskyplně poplácá nejbližší stromek po kmínku) ty prověřil čas a příroda. Naši předci jich naroubovali stovky, ale přežily jen ty nejsilnější. To nejde je nemít rád a nemít k nim úctu. To nejde jen tak jít kolem bez povšimnutí a neudělat nic pro jejich záchranu,“ dodává.
V jablku se skrývá celý svět
Mluvíme- li o krajové odrůdě, myslíme tím takovou, která v daném kraji vznikla a rozšířila se v něm. Příkladem může být Jadernička moravská, která je považována za moravskou krajovou odrůdu.
Stará odrůda je taková, která vznikla před více jak sto lety, a je pěstována po generace, ať už v místě svého vzniku, nebo jinde. Její původní domovina může být tisíce kilometrů vzdálená. Často tyto odrůdy do našich zemí přinesli lidé, kteří se vraceli ze svých cest za prací z Uher, Německa či Ameriky, přiváželi si je legionáři, vyměňovali zahradníci, faráři, šlechticové a další propagátoři ovocnictví. Rouby těchto odrůd, pečlivě zabalené někde hluboko v batozích a kufrech cestovatelů, nebo mladé stromky putovaly přes celý svět, aby nakonec znovu ožily v českých sadech a zahradách.
Díky tomu se v Čechách usadila Baumannova reneta z Německa, anglická Parména zlatá zimní, či americký Krasokvět žlutý. Typickou českou odrůdou jabloně je Panenské české.
„Staré odrůdy jabloní, ale třeba i hrušní, višní a sliv zanikají i s tím, jak odcházejí staří sadaři,“ poznamenává Libor Kunte. „Ještě pořád ale existují takoví mistři, kteří jedním pohledem dokážou určit ten který druh, kteří svému řemeslu nebo lépe řečeno umění rozumí jako nikdo jiný. Ale je jich stále méně a s nimi se ztrácí i mnoho z jejich umění a znalostí,“ dodává. Dnešní pomologové se tak kromě paměti sadařů musí stále častěji vracet ke starým německým pomologickým knihám a čerpat vědomosti z nich.
Jabloň jako umění přírody
Zachraňovat staré a krajové odrůdy jabloní je stejné jako pečovat a zachraňovat staré knihy, obrazy, automobily či hrady a zámky. I stromy jsou kulturním dědictvím a bylo by barbarské a neprozřetelné nepokusit se zachránit je pro další generace.
„Nelze předpokládat, že by se tyto odrůdy, které tady pěstujeme daly využít pro nějakou velkovýrobu. Přeci jenom mnoho z nich nesplňuje požadovanou kvalitu moderní doby. Ale musíme se na ně dívat jinak. Jako na malá umělecká díla zasazená do přírody,“ poznamenává Libor Kunte. „Jabloně a stromy vůbec, jsou významnými krajinotvornými prvky. V jejich korunách hnízdí ptáci, z jejich plodů žijí další druhy zvířat. Stromy dávají stín, potravu, poskytují útočiště zvířatům i lidem, a navíc je na ně krásný pohled. Tím, že je každý jiný, je pořád se na co dívat. Nemůžeme přeci dopustit, aby tohle zaniklo a místo toho je nahradily stromy vypěstované v laboratořích, kde je každý jako druhý a všechny jejich plody chutnají stejně,“ dodává.
A co s nimi dál?
Zachráněné odrůdy jabloní se vracejí zpátky do přírody. „Hodně spolupracujeme s Národním parkem České Švýcarsko, které od nás kupuje desítky mladých stromků a vrací je zpátky do přírody. Nevysazují žádné sady, ale citlivě je umisťují zpátky do krajiny, tam kde si již zvykly a kde se jim po desítky let daří dobře,“ dodává Libor Kunte.
