„Tak přátelé, otočíme se všichni čelem vzad a vyrážíme do pražských ulic!“ ozvalo se z výkonných reproduktorů na Albertově. Přestože byly výkonné, nestačily na to, aby to, co se z nich ozývalo, slyšely zástupy lidí až dole v ulici Na Slupi. Albertov byl úplně plný. Tím pádem někteří lidé úplně dole přišli o protestsong Je to na hovno od mladé jihlavské kapely. Tato slova vyprovázela stovky, lépe snad tisíce lidí, z místa shromáždění na trasu původního studentského průvodu.
Šlo se pomalinku, popíjely se lahváče, kolovaly placatky, sem tam vlály české vlajky, telefonovalo se z mobilů, stmívalo se a směřovalo se k Vyšehradu. Před dvaceti lety jsem v průvodu nešel, byl jsem malý a daleko, nemohu to srovnat. Nicméně ten dav lidí, i když v klidu, v pokoji a v dobré náladě se sunoucí po své trase, to byla síla. V médiích se druhý den psalo, že lidí bylo až šest tisíc, jenže to musel někdo spočítat velmi hrubě, jen tak po shlédnutí jedním očkem. Budu nesouhlasit, musel to být zdaleka větší počet. Když jsme došli na Vyšehrad, byla už skoro tma a my jsme zapálili svíčky a někteří další blízko kolem nás také. Pofukoval teplý větřík. Nálada byla trošku nostalgická, zároveň protestní, trošku se ozývala únava ze současné politiky. Byla to i nálada protiklausovská. Jméno tohoto muže, který tak nějak řídí celý svět a hlavně se obklopuje lidmi, jež ho v tom denně utvrzují, se na transparentech různých velikostí a různých materiálů objevovalo s rozmanitými hanlivými přívlastky a výzvami. Z jednoho statického hloučku pod Vyšehradem vyčnívalo plátno s nápisem „Vraťte Klause do Sudet“ reagujícím na čerstvé události. „Jen si ho tady nechte!“ volala naše malá skupinka z nejsevernějších Čech.
Bylo vidět, že průměrný věk celého průvodu je docela nízký. Všiml jsem si toho, zrovna když jsme ztratili rychle nabranou nadmořskou výšku a dostali se na nábřeží. Na zastávkách, které jsme míjeli, stáli lidé, kteří nesdíleli s průvodem ani trošku nadšení. Nejspíš vzhledem k tomu, že tramvaje už dobrou hodinu nejevili známku toho, že by v té další hodině obnovili po nábřeží provoz. Z balkónu jednoho z domů nám slavnostně kynul pan Milan Knížák a z Národního zase pěvci a pěvkyně, možná i maskérky a vlásenkářky. Dávali ten večer Rusalku.
Na křižovatce s Národní třídou stáli těžkooděnci a z reproduktorů výkonnějších než na Albertově zněly tehdejší autentické výzvy k rozpuštění shromáždění, fingovaný štěkot, střelba a sanitní houkačky. Dost k tomu, abychom si velice intenzivně vsugerovali atmosféru demonstrace před dvaceti lety. Tentokrát bylo možné policajtům určitě věřit, že pomáhají a chrání. Pak všichni zpívali hymnu. Velký dav zpíval českou hymnu. Tóny té nevšední melodie se odrážely od vysokých budov a vracely se jako taková malá myška v mysli, kam jsme došli za těch dvacet let. Nálada tam byla stále optimistická, přesto trochu zchlazovaná a hašená vodním dělem neskutečně ignorantské arogance naší současné politiky, důležitosti lidí, kteří se cítí být významní. Když už je jednou člověk pro společnost významný a důležitý, je zvolen či jmenován do nějaké významné a důležité funkce a nikoliv naopak, že se stává něčím rádoby pro společnost významným a důležitým, když je zvolen či jmenován do nějaké funkce, kterou nezasluhuje, jak tomu v mnoha případech bohužel je.
A tak bylo dlouhou cestu vlakem domů dost o čem mluvit.
R. Winter
