Jako historický zdroj je Fámyzdat neobyčejně cenný. Každým rokem však ubývá šedých buněk těm několika mozkům, které by důležitá sdělení „samizdatového“ dokumentu byly schopny interpretovat.
Už sám název FáMYZDAT (s tím podivně, ale typicky česky přikrčeným Á)! Už dnes existuje několik odlišných výkladů – a to od těch starých krásných časů uplynulo nepatrných dvacet let. Věděli jste, že ta čárka nad „A“ je ve skutečnosti obušek, znak policejní brutality? Generální tajemník redakce Fámyzdatu Karel Bývalý, ani pozdější šéfredaktoři Zdeněk Dolení či Jéé Kojzar se v tomto neshodnou.
Místo v té době všem srozumitelného podtitulku „Proletáři všech zemí, spojte se!“ přichází mladí lidé z novinářské fakulty se zašifrovaným poselstvím „Víra ve fámy – důvěra v leže“. Každé z těch slov je kontroverzní a dohromady jsou doslova kontraproduktivní. Víra? Důvěra? A ještě pěkně prosím: v leže? Někteří současní znalci v seskupení uvedených slov vidí zednářskou šifru, jiní tradiční projev intelektuální (čti zbabělé) pasivity. Té, kterou při dnešních oslavách hrdinných listopadových studentů jen málokdo vzpomene.
Samotný titulek by zasluhoval magisterskou a ve spojení s podtitulkem pak také rigorózní práci na některé z osvědčených soukromých univerzit. (Vyprošuji si, aby tento text byl uveden mezi citovanými prameny). A kdo stál za vydavatelem, v tiráži uváděným Výborem za veselejší stávku? Další doktorát!
Už nyní, po dvou desetiletích lze některým materiálům stěží rozumět – tak jsou spjaty s dobou či konkrétním dnem vydání. Některá jména jako Rumburak, Štrougal, Mrazík, Jakeš, Dlouhé Bidlo, mají stále jistou vypovídací hodnotu – jiná však u dnešních dvaačtyřicátníků, což jsou plus minus tvůrci jmenovaného listu, už počínají narážet na nedostatečnou kapacitu paměti: Synková, Urbánek, Bůh, Zavadil, Twiggi, Batrla, Ampler, Huščava. Ti všichni společně ovšem vytvářejí komplexní, byť spíš jen pražský obraz doby, který v podání Fámyzdatu vypadá jako zmatený bordel opuštěný právě bordelmamá.
Navíc převedený do grafické podoby schizofrenickým jehovistou. Člověka někdy, při listování těmi chaoticky po stránkách poházenými příspěvky napadá, zda major Zeman, jenž se v redakci zodpovídal za technickou stránku, měl vůbec za sebou první ročník fakulty FSVŽ UK. Pokud pamatuji, tak major Hladký přednášel grafickou úpravu periodik hned od prvého semestru. Už dnes však našince napadne, proč si ve wordu nezvolili studenti čistší a praktičtější font než Courier New a nelámali časopis na tři sloupce. Tisk na laserovém printeruby listu též víc svědčil.
S takovými otázkami se potýká při hodnocení prvých osmi čísel Fámyzdatu už dnes recenzent, jenž byl nedaleko dění, blízko svou profesí – a klima doby si vybavuje. Nyní si představme, že se sebrané ročníky dostanou pod ruku vědci po sto letech (bylo by to daleko horší, než když jsem se kdysi snažil pochopit politické souvislosti vtipů v prvorepublikovém satirickém „Trnu“). Musel by časopis označit za – následoval by moderní ekvivalent současného slova „hustý“. Rozumět by mu však nemohl vůbec; anebo by mu porozuměl špatně. Pozoruhodná změť správných i lživých údajů, pravých i imaginárních postav a institucí, vážných i komických vět, chytrého i hloupého humoru, původní fabulace i převzaté lidové tvořivosti, textových a grafických žánrů, fotek „na péro“ i karikatur – to bez pracného srovnávání s ostatním pramenným materiálem doby absolutně nepovede k porozumění obsahu a významu revolučního studentského periodika z konce roku 1989. Už dnes toho budoucího historika, který si Fámyzdat vybere za předmět svého bádání, můžeme za výsledek s klidem navrhnout na „Kyselou prdel“ udělovanou současným měsíčníkem „Sorry“. To je ten časopis, jehož šéfredaktor Fefík(snad z laciného sentimentu, pro něj tak typického) nechává Fámyzdat dožívat na své prostřední farmě tak jako Chaloupka Koroka a Váňa Železníka.
Když už jsme se zmínili o Sorry: velkou pomocí pro zmíněného nešťastníka by byly pradlouhé „Dějiny Fámyzdatu“, které tu na pokračování tiskl v letech 1999/2000 právě Fefík.
Dozvěděli by se třeba, že student žurnalistiky Pavel Žáček, zvaný Pažout, vyhlásil legendární studentskou stávku pod ocasem svatováclavského koně proto, že měl mít v pondělí referát do školy a ještě ho nezačal psát:
„Mejstřík četl prohlášení, že studenti AMU vstupují do stávky! Všichni nadšeně aplaudovali. Nastala pauza. – A fakulta žurnalistiky vstupuje taky do stávky! – zařval do nastalého ticha Pažout. Bouřlivý potlesk. Překvapeně jsme se podívali na Pažouta.
Když jsem po půlhodině přišel domů, Svobodná Evropa to už rozhlásila. A Pažout ten referát nikdy neudělal.“
A teď se všijte do kůže badatele z počátku příštího století. Opravdu takto kráčely dějiny? Anebo to byla jen další Fefíkova Fáma?
Ivan Hanousek (autor je novinář a teoretik humoru)
