Z koní znám jenom Víti Jelínka Alfa (jó tady u nás/na opičí hoře/sedlák Víťa se svym/koněm Alfem oře), takže návštěva Velké pardubické byl jasný krok do neznáma.
Sama cesta na závodiště na mě dojem neudělala. Přes auty zablokovanou autostrádu, krpálem a blátem a hned potom přes koleje. Jako někudy zadem do fabriky.
A v areálu stánek na stánku.
První dostih z programu jsme nestihli, na druhý už jsme sázeli.
Jako v každém dalším závodě jsme s jistotou trefili koně/klisnu nejlépe upraveného/ou, na úspěšnost sázek to nemělo žádný vliv.
Hezouni nevyhrávali.
Naděje, že bychom mohli vyhrát se proměňovala v beznaděj.
Jak na tom v téhle situaci jsou majitelé koní, bůh suď. Rozhodně mají vsazeno víc než tu povinou pajdu.
Přesto pohled na závodiště uklidňuje (ano, tady volím zelenou), Pardubice v pozadí čoudí (ale snad méně než před časem), diváci jsou samý expert (kolik trhli sázkové kanceláře bych rád věděl) a divačky byly radost pohledět (ta kloboučková móda je úžasná).
Tribuny asi pamatují lepší časy.
Výajpí zůstali nepřístupné, zato stan s cateringem pro žurnalisty mi připomněl zásadu, kterou mi v mých novinářských začátcích vštěpoval kolega Ivan Hanousek, že důležité je být první u chlebíčků.
Počasí bylo jako v dubnu. Pršelo, foukalo, slunce svítilo…jenom nesněžilo.
Bahno čvachtalo a atmosféra houstla. Blížil se hlavní dostih sezony, Velká.
Okolo padoku nebylo k hnutí a ani v něm. Na start se kvalifikovalo pětadvacet koní, maximální počet.
Protlačil jsem se a vyfotil bělku Sixteenu, jasnou favoritku s kurzem dvě ku jedné. Krasavice snadno k poznání.
Potom už jenom rychlý kafe a obsadit nějaké místo odkud bude vidět.
Slavnostní nástup, průjezd šestispřeží kladrubských běloušů.
Rychlý pohled na oblohu, pršet nebude.
A vyrazili.
Nervy ze sázek jsem neměl, dneska jsem vyhrát nemohl, ale jak to bude na Taxisu? Očekával se masakr – tolik koní, ale všechno dopadlo nad očekávání dobře.
Na trati bohužel zůstala kobylka Shirley.
Skutečný šok ale měl teprve přijít.
Když jezdci překonali poslední překážku, matador – fenomén – ďábel – dědek, Josef Váňa podřadil a přidal plyn. Kůň Tiumen dostal křídla.
V davu to zahučelo.
Fotil jsem a jedinou moji snahou bylo zaostřit, takže jsem nevěděl úplně přesně, co se děje.
Kavalerie se přehnala a došlo to i mně!
Šestapadesátiletá legenda pár dní před operací páteře za to vzala a ukázala všem co je to zkušenost, vůle a mistrovství.
Kurvafix!
Vypadalo to, že se radují všichni a možná nejvíc novináři.
Měli příběh a ten mají všichni rádi. Navíc příběh, který zdá se nekončí.
Budu to taky chtít vidět znovu i přes to, že to mám do pardubic několik tisíc koňských délek.
weby pro nejsevernější čechy
