Jarmila

Nejdřív postrach (Jdeš na gympl? Bude tě učit Pěčková? Připrav se na peklo!).
Potom realita (přísná žena pevných zásad z trochu jiného světa literatury, ve kterém neakcntovala hříchy spisovatelů a básníků, ale akcentovala hříchy studentů a studentek, možná budoucích spisovatelů a spisovatelek, básníků a básnířek).
A nakonec legenda paní profesorka, která už se nerodí (Tebe neučila Pěčková? Spousta věcí se ti nedá vysvětlit).
Trochu paradoxně učila děvčata k literatuře a českému jazyku také tělocvik a nakládala jim fyzické kultury tolik, že tělák byl nenáviděnější než čeština.
Zadávala slohové práce na téma „co mi řekla kapka rosy“ a trvala na tom, abychom ji jako studenti sdělili „co chtěl básník říci“.
Málokdy jsme se s ní shodli, ale bývaly to souboje rytířské, i když ona držela v ruce trumfy: známkovala.
Mé slohové práce hodnotila jako zdařilé, ale plné hrubých chyb.
Provokovala a byla provokována.
Byla schopná reagovat a byla, moderně řečeno, interaktivní.
Vzpřímená, akurátní, „namakaná“ ženská, která zvolila život mezi a s knihami.
Staromodní a přesto moderní. Moderní, protože byla svá a nestyděla se za to. Žádná rychlokvaška.
Tuhle slohovou práci už neodhodnotí a já jen doufám, že jsem v ní nenasekal zbytečné hrubky.
Už proto, že by si to nezasloužila.
Jarmila Pěčková zemřela v ráno v sobotu 17/10/2009.