Pero Michala Viewegha napsalo před několika lety čtivou knížku jménem Vybíjená. Popisuje v ní život školní třídy a přeměnu jejích členů na dospělé lidi. Ale nejen to, ukazuje cesty těchto lidí až do jejich čtyřicítky, dává pocítit pachuť neúspěšných životů a mindráků z mládí. Petr Nikolaev dostal chuť se s tímto příběhem poprat a natočil komedii pod stejnojmenným názvem Vybíjená. Foto: internet Celý příběh je situován do třídního srazu po pětadvaceti letech, kde je dovoleno sledovat osudy několika málo spolužáků. Melancholická záležitost, která se ale ani trochu nepovedla. Nejdříve mě zaskočila historická neukotvenost. Režisér zdůrazňuje rok 89´, kdy měla třída maturovat, ale diváky nechá tápat v bezbřehém bahně času. Dobře, Viewegh se v knížce převratu taky nevěnuje, jenže když už je něco dáno na odiv, musím s tím pracovat. A tady jako kdyby žádná změna nenastala, na škole bylo všechno stejné jako v normálním životě po revoluci.
Záchranou kotvu filmu hází „partičkovská parta“, tedy Genzer, Suchánek a Sokol. Tři ztroskotanci, kteří stále žijí v jenom společném poststudentském bytě. Gagy si tato trojice umí přehazovat náramně, takže jsem se zasmál. Párkrát, ale upřímně. Celá komedie mi přišla hrozně laciná, dojem kazí některé zbytečné scény. Ošklivka třídy na srazu zachrání třídní miss, dojede pro ni na loďce, dlouhý záběr na hladinu jezera. Scéna ale děj nikam neposune, nic s ním neudělá, je to jen jakási bezcenná vložka. Jediná hezká věc na těchto deseti minutách filmu byla dobře viditelná ňadra modelky Simony Krainové.
Právě ta zrovna hereckým nadáním neoplývá, přestože jí byla přisouzena vcelku zásadní role. Taková hezká tvářička, nic víc. Film kazí nejen nedobré herecké výkony, ale i zbytečné vnitřní monology. Herci nás provázejí dějem svým vnitřním hlasem, jenže proč? Taková věc působí ve Vybíjené prostě navíc, zbytečnost převzatá z knižní předlohy.
Když naskočily závěrečné titulky, padla na mě úzkost, že si každý nese své problémy z mládí po celý život, že se z nich člověk nedokáže nikdy vyvléknout. Skončil jsem v depresi, to se Vybíjené povedlo, sic za to může spíše Viewegh svou knihou, než Nikolaev svým nicneříkajícím filmem.
