V roce 1988 jsem uklízel v nemocnici a babky v jednom pokoji říkaly: Proč vy vlastně, mladý muži, neumejete okna paní sochařce? Protože si neřekla, řekl jsem a pak se hned domluvil s paní Hanou Wichterlovou Stefanovou, že až ji propustí a bude hezky, přijdu na Újezd a umeju jí okna. Byl jsem u ní tenkrát třikrát čtyřikrát.
Myl jsem hlavně střešní okna jejího atelieru, která byla zarostlá břečťanem a i jinými lodyhami a firma Úklid tenkrát nic takového nedělala, protože na takovéhle mytí neměla ty správné tabulky, aby mohla napočítat cenu práce.
Paní sochařka byla špatná na nohy.
Když jsem udělal, proč jsem přišel, vyprávěla.
O tom jak studovala v Paříži, o tom, jak tam začala s jógou a zapletla se s východními filosofiemi, o tom, jak za války s manželem – sochařem Bedřichem Stefanem přijali nabídku žít u jejích rodičů u Prostějova. Pěstovali zeleninu a chovali kozy a o tom, jak se naučila dojit kozí mléko rovnou do lahviček.
Vyprávěla o tom, že nebylo možné skloubit hospodářství a tvorbu, a jak se tedy po válce vrátili do Prahy a tábořili tady v tom ateliérku pod Petřínem.
Vystavovat mohla jenom v krátkých momentech hned po osvobození a potom na konci šedesátých let.
A tak na té zahrádce, kde fotografoval Josef Sudek cyklus ‚zahrádka paní sochařové‘ hladila ty kameny, až byly ladné tak, jako by je vyhladila voda.
Když jsem se nabídl, že uvařím kafe, řekla: to ty jistě neumíš správně a popojela na vozíku kolem klavíru do kuchyňky a tam uvedla do varu vodu v džezvě, která neměla držátko a tak s ní manipulovala sikovkami.
Měla energii, ale neměla už sílu.
Když už vím, jak na to, neudržím palici a dláto, říkala.
Měla v tom atelieru rozdělanou sochu z akátového dřeva, kterou nikdy nedodělala.
Alespoň myslím.
Škoda. Byla by jistě úžasná.
