V rámci šetření (el. energií) montují se na toalety v restauracích a jídelnách pohybové senzory, které rozsvěcují a zhasínají světla. To aby se ušetřilo. Myslím, že tyhle senzory montuje někdo hodně zlomyslný, někdo, kdo nikdy nečural ve stoje a po větším objemu vypitých tekutin, takže světlo zhasne zrovna v nejlepším. A také, že nastavuje rozpoznání pohybu pouze na opravdu velmi objemné občany a pohyb, který je pozorovatelný z měsíce. Je to protivné, když stojíce u mušle a snažíte se nějakým pohybem rozsvítit a jediným výsledkem je počůraná nohavice!Dost ale banalit, teď nějaký vážný věci.Umístil jsem včera do facebookové skupiny Rumburk tuto fotografii: Je poměrně hojně komentovaná, to si můžete přečíst tady –>
Takovouhle fotku lze na rumburské nePěší zóně udělat prakticky kdykoli a podle mého svědčí jenom o tom, že ta svinská lhostejnost nás dostává čím dál tím víc a všechny.
Vjet do zákazu vjezdu je normální, je normální tam stát, je normální to nekontrolovat a je normální se tam nějak pěšky prokličkovat.
Netýká se to pochopitelně jenom téhle uličky. Hned za rohem na Dobrovského náměstí, kam je zákaz vjezdu ze všech stran, parkuje nepochopitelně mnoho automobilů ne proto, že musí (a mohou!), ale z lenosti jejich řidičů zaparkovat opodál a dojít pěšky.
Atakdále. Dneska píšu o Rumburku a je to vlastně jenom náhodou.
Mohu psát o jiných městech, o lidech, mohu psát o sobě.
Zdá se, že když nepřichází trest, je všechno dovoleno. Hele, já myslím, že není. Co?
Teď na chvíli zpět k výběžku(.eu).
Zvoním podruhé, před avizovaným přechodem na novou šablonu. Všechno vypadá krásně a všechno snad bude i krásně fungovat.
Momentálně řešíme přesun všech minulých článků na nový hosting a jejich zařazení do správných chlívečků.
Chystáme některé nové seriály a nový obsah.
Těšit se tak můžete například na sérii článků z Ekvádoru, ze země, kam se odstěhoval Matěj Ptaszek a zatím je ze své nové země prostě nadšen:
Po dvou dnech strávených v Tulumu u Karibského moře, jsme dorazili včera do Valladolidu – krásného historického mexického města, kde nejsou takřka žádní turisti – jen malincí Indiáni… Je tu neuvěřitelná atmosféra. Je to jako z románu Garcii Marqueze Sto roků samoty. Například včera po příjezdu z Tulum a po té, co jsme se ubytovali, jsem navštívil tamní Katedrálu. Uprostřed nádherného Chrámu v klidu ležel pár metrů od oltáře toulavý pes, na kterém bylo vidět v jak neuvěřitelném klidu a pohodě je. Nikdo ho nevyháněl, nikdo si ho nevšímal a všichni lidé v chrámu byli pohrouženi do sebe. Naprosto strhujicí scéna – opravdový magický realismus…
Jel bych tam hned.
Připravujeme sérii článků o autistických dětech a naše děvčata snad pracují na holčičím magazínu.
A teď jedem zkusit kuchyni v znovuotevřené Lidové zahradě ve Varnsdorfu, kde prý čaruje Jerremy.
