Jsme národ mudrlantů. Na všechno máme nějaké to rčení. A protože jsme zároveň obdařeni jakýmsi genem „švejkovství“, máme na jednu situaci často také protichůdná přísloví. Říká se například: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Z dějin a také od sousedních mudrlantů však máme i rčení o tom, že „aby Zlo zvítězilo, stačí, když ti dobří nedělají nic“. Tak a můžeme si vybrat… Nedávno pár z nás (myšleno z „vybezek.eu“) mělo možnost poslechnout si povídání editora Reflexu Dana Hrubého o poněkud tristní situaci domácích médií. Řeč byla hodně o tom, jak se v této naší době „tekuté modernity“ médiím (kromě těch vyloženě bulvárních) mnoho nedaří. Je to z části způsobeno překotným vývojem komunikačních technologií, které umožnily a umožňují (a, aj věru, stále více umožňovat budou), že se ke všemu může pro poměrně velké publikum vyjadřovat skoro každý. Není to nic nového, takže se proti tomu bránit nejspíš dá. No, přinejmenším se s tím dá smířit, ale to je trochu poraženecký postoj. Skutečnost, že každý může mluvit do čehokoli, tu je od nepaměti. Moderní komunikační prostředky – hlavně sociální sítě a blogy – to jenom jaksi „zesilují“. Vzpomínám si, že například v úvodu úžasné knihy „Hra se skleněnými perlami“ si autor, jménem Hermann Hesse, trpce stěžuje na to, že ve společnosti dochází k zahlcení informacemi a názory, neboť k hlavním společenským a politickým událostem se už může vyjadřovat kdejaký sportovec, čalouník či řezník. Ten román vyšel, prosím pěkně, v roce 1943. V roce 1946 pak za něj autor dostal Nobelovu cenu za literaturu. A moderní médium, které – podle něj – umožnilo kdekomu mluvit do čehokoli, byl tehdy (kromě záplavy magazínů) „pouze“ rozhlas. Dnes jsme na tom podstatně lépe, nebo hůře, jak se to vezme… Jedna věc ale zůstává pořád táž. Jde o osobní odpovědnost každého, kdo se k čemukoli veřejně vyjadřuje. A tady tedy zrovinka novináři moc dobrou figuru nemají. Je to – jak řečeno na zmíněném setkání – z velké části zaviněno pohodlností (nač o něčem dumat, když se dá „ctrl+C“ a „ctrl+v“), nebo vstřícnou předpodělaností (jiným slovem „autocenzura“), která tak nějak sama od sebe autorovi napoví, že „nebude kousat ruku, která ho živí“. A ještě jedna poznámka k tomu všemu. O novinářích si člověk může myslet ledacos, ale jednu věc mají asi skoro všichni společnou. Do určitého věku, či možná lépe řečeno – do určité míry zkušeností – mají tendenci svou práci jak nedoceňovat (nemyslí na to, že Slovo může být „šíp“ i „pancíř“) nebo přeceňovat (tohle musí ven a změní to dějiny!). Bohužel je to ve skutečnosti tak, že sebevlivnější novinář je stále o krok pozadu za politiky, jejichž činnost komentuje. Je v jejich moci (říkají mu, co chtějí, i když třeba důvěrně), v jejich vlivu (politici, když rovnou média nevlastní, jsou v dobrém kontaktu s vlastníky těch médií, a tudíž mají ruku na přítoku honorářů pro novináře) a je jen otázkou času, kdy novinář zjistí, že se může upsat do bezvědomí, ale politik si stejně nakonec udělá jen to, co prospěje jen jeho politice, tedy jen jemu samému… Morál tohoto povídání nevidím. Asi, že by člověk měl raději psát, než padne. Kvůli „karmě“ a kvůli sobě…
