Zažívám poslední dobou takové ty „flashbacky“, záblesky vzpomínek. Někdy je to už dost nepříjemné, protože to nabývá formy známého „deja vu“, což je v principu hnusný prožitek – jako, že už jste tuhle scénu zažili. Ne, že by mi úplně jeblo… Je to totiž spojené s něčím, v čem jsem dlouhou dobu žil, nebo možná lépe řečeno, čím jsem dlouhou dobu žil. Tenkrát, když jsem pracoval pro Radio Svobodná Evropa, jsem si říkal, že jsem „na té dobré straně“. To, že dělám „propagandu“ tvrdili (hlavně do listopadu 89) naši tehdejší protivníci, představitelé totalitního komunisty vedeného režimu. „My“ jsme „jenom“ vysílali „pravdu“, nezkreslené agenturní informace plus osobní a osobité komentáře podložené, jak se dnes říká, „tvrdými a ověřitelnými fakty“.
Jenomže v současnosti je mi zažívat, podobně jako miliónům lidí po celém světě, skutečný dennodenní atentát na „pravdu“, skutečné propagandistické peklo, které vede putinovský režim proti zbytku světa. Je mi z toho zle, neboť si (možná o něco víc, než běžný konzument mediálních informací) uvědomuji, jakou sílu může mít slovo (respektive slova) a jak je to celé (jednosměrný zával prefabrikovaných a zkomolených informací) snadno zneužitelné. Obávám se, že pro onoho těžko definovatelného „běžného“ příjemce mediálních informací (lépe řečeno „myšlenkových masáží“) je velmi nesnadné se v tom orientovat. Je extrémně obtížné poznat v prakticky nekonečném závalu informací o situaci na Ukrajině rozeznat, která informace má alespoň dotyk s realitou, a která už nikoli. S poměrně velkým zděšením zaznamenávám na jedné ze sociálních sítí (konkrétně Facebook), že i účastníci tam vkládaných diskusí, kteří v „běžném“ provozu jeví známky bystrosti a vtipu a přiměřeného náhledu na svět i rozhledu po širém okolí, se pojednou – v diskusích o Ukrajině – mění v blábolící blbečky, kteří jsou schopni argumentovat očividně zmanipulovanými informacemi, jež proudí do okolního světa od nájemných pro-putinovských internetových „trollů“.
Krátká poznámka nestačí na vyjmenování alespoň základních postupů, ale rád bych každému zájemci o zmatený svět mediálních informací doporučil alespoň několik „základních“ vhledů do problematiky. Když nemusím, tak se snažím necitovat. Dnes to bez odkazu na mou oblíbenou knihu nepůjde:
Neurolog František Koukolík ve své knize Vzpoura deprivantů uvádí čtyři základní pilíře, na kterých každá dobrá propaganda stojí:
Jednoduchost. Klasická poučka říká, že jednoduchá, dobře srozumitelná lež vždy porazí složitou pravdu. Propagované poselství musí být proto co nejjednodušší. Propaganda vychází ze skutečnosti, že znalost jádra problému a možných řešení, o kterém propagandistické poselství mluví, bývá u naprosté většiny oslovených lidí malá, žádná nebo zkreslená, a dlouhodobá paměť většiny propagandisticky oslovovaných jedinců a skupin je špatná a snadno manipulovatelná.
Oslovení emocí. Propaganda musí oslovovat emoce. Čím jednodušší je sdělované poselství, čím méně obsahuje podrobností, které by mohly být důvodem k zamyšlení, tím víc musí oslovovat naše city. Citově prostoupené informace (stejně jako informace, které je možné si snadno, pokud možno barvitě představit) se pamatují a vybavují snáze než informace citově neutrální. Nejlépe se v propagandě pracuje se strachem a projekcí.
Oslovení představivosti. Kromě emocí musí propaganda oslovovat představivost. Proto pracuje se symbolem, nálepkou, sloganem, obrazem.
Opakování. Opakování není pouze matkou moudrosti, ale také matkou lži. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou zní výrok, který je připisován nacistickému ministrovi propagandy Goebbelsovi. Jak konstatuje doktor Koukolík, chce-li propagandista, aby oslovená populace žádoucím způsobem myslela a cítila, je nutné vychovávat ji podobně, jako to dělal Pavlov se svými psíky. Dobrý propagandista pak zazvoní a většina oslovených lidí začne myslet i cítit v žádoucím směru.
Konec odkazu na literaturu i konec dnešního blogu. Bděte, lidi! Martin, Martin, Martin!
