V pondělí 9. února 2015 zemřel ve věku nedožitých 91 let pan Jaroslav Havlena. Jeho jméno je navždy spojeno s Gymnáziem Rumburk, kde dlouhé roky zastával funkci zástupce ředitele. Učil zde latinu, češtinu a dějepis.
Jeho studenti byli zvyklí říkat mu „pane profesore“ a toto oslovení mu zůstalo i poté, co odešel na odpočinek.
Patřil do generace výjimečných rumburských osobností – lidí, kteří přišli na Šluknovsko v poválečné době, na území poznamenané vysídlením původního obyvatelstva, aby zde šířili mezi nové osídlence českou kulturu a vzdělanost, ale také úctu k nové vlasti.
Byli to páni profesoři Havlena, Tůma, Vtípil, paní profesorka Pěčková a další.
Pan Havlena sehrál v životě naší rodiny a zejména mé malé dcery zvláštní roli, nechal se od ní „adoptovat“ jako dědeček. Nadšeně si s ní dokázal hrát, vše vysvětlovat, naslouchat, dělat si z ní legraci a nechat si dělat legraci ze sebe.
Když nám byla dopřána chvilka, sedávali jsme v kuchyni u okna a hodiny debatovali o všem možném. U literatuře, kultuře, cestování, dějinách… Za jeho zády na zdi visela mapka České republiky a vždy, když jsme se bavili o nějakém místě, otočil se, neomylně ho označil prstem.
Rád se bavil o knížkách a své neuvěřitelné znalosti si často ověřoval u své ženy: „Vlasto, kdo naspal to a to? Že to byl ten a ten …,“ volával na svou manželku.
Zajímal se o politiku, světovou, českou ale i rumburskou. Často byl ze všech tří smutný.
Vždy měl na topení pod oknem úhledně vyskládaný denní tisk a označoval si v něm zprávy a informace, které ho obzvlášť zaujaly.
Pokud bych ho měla charakterizovat jen několika málo slovy, řekla bych „zvídavý věčný student,“ ale také „neutuchající šiřitel vzdělanosti a informací.“
Ale tyto krátké věty nevystihují celou jeho osobnost.
Byl to muž ze staré školy. Z doby, kdy slib byl zákonem, kdy čest byla víc, než hmotné statky, kdy slušnost, morálka a etika byly samozřejmostí. A on byl představitelem všech těchto ctností.
V životě prožil doby, kdy se tyto hodnoty ztrácely pod tíhou různých ideologií, kdy ztrácely na významu, aby byly nahrazeny pozlátky, výhodami a penězi.
Ale pan profesor Havlena nikdy neslevil ze své osobnosti, neuhnul, neohnul se, nezradil sám sebe a nezradil ani své nejbližší.
Byl tím, čemu můj muž říká „člověk – totem.“ Totem, jako symbol celku a zároveň jednoty jeho jednotlivců, symbolem, který se nemění ani v průběhu staletí, k jehož hodnotě se utíkáme v nejtěžších chvílích, k němuž se s důvěrou a úctou vracíme.
S odchodem pana profesora Jaroslava Havleny ztrácíme mnoho. Odchází s ním celá jedna poválečná generace rumburských osobností, odchází výjimečný manžel a otec, skvělý dědeček a pro mnohé úžasný přítel. Odchází výjimečný člověk.
