Kromě psaní, fotografování, dokumentování nebo poslouchání přednášek se občas s redakcí sejdeme a koukneme se na film. Tentorkát byl na řadě film Škola Malého Stromu (česky trochu nepochopitelně Dobrodružství Malého Indiána), jehož námětem je stejnojmenná kniha od Forresta Cartera. Téma, zda je lepší kniha či film, je věčné. Já osobně se ve většině případů přikláním ke knize. S tímto dojemným příběhem malého indiána jsem se však seznámila až díky filmu. Knížka by se ale dala přečíst opravdu rychle, svou tloušťkou mě docela překvapila, režisér si zřejmě musel přibarvovat a kdo ví – možná i krapet domýšlet!
Padlo tu slovo dojemný. Ach, ano, to tento film skutečně je. Moje hodnoty jsou však posunuté asi trochu jinam a vedle téměř ubrečené redakce jsem seděla s kamenným výrazem (vyvěsme prapor, až mě někdy rozpláče film – u filmů nebrečím!)
Indiánskému chlapečkovi se jménem Malý Strom a roztomilou tvářičkou umřeli oba rodiče a on je svěřen do péče prarodičů z kmene Čerokíů. Po chvíli se cítí jako doma, je mu poskytována velmi dobrá péče, ačkoliv jednání jeho opatrovníků není vůči chlapci vždy úplně fér a především legální. Navzdory tomu, že je vystavován hned několika nebezpečím, je šťastný a spokojený. Vše je možná až ideální do chvíle, kdy je chlapec úřady odveden do šílené školy plné strastí. V tento moment přiběh velmi připomíná Janu Eyrovou, zacházení s chlapcem v tomto podivuhodném institutu je podobné. A abych toho neprozradila zas tolik pro případné zájemce tento příběh vidět či číst, řeknu teď jen to, že příběh se nadále vyvine lehce optimisticky a je ukončen smutně a zároveň dobře.
Mé shrnutí je potom takové: pokud jste našli zalíbení v Janě Eyrové a máte rádi filmy z prostředí amerických indiánů, které vyvolají emocionální zážitek, zkuste Školu Malého Stromu. Přidejte zaručeně ‚hezkou‘ kameru.
Protože mě to zas tak nedojalo, dávám filmu tři hvězdičky z pěti. Tak.
