Patřím ke generaci, která stále čte papírové knihy a na stole má papírový kalendář. Což se vzájemně propojilo, protože po dočtení nedávno zakoupené knihy jsem zjistil, že 27. leden 2015 je významným dnem – Dnem památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti, což tak nějak momentálně zapadlo do sebe. Dočtenou knihou totiž byl již starší titul specializovaného vydavatelství Omnibooks, vzpomínková kniha Waltera Scheinpfluga Z Chotovenky do války, jejíž podtitul zní „Válečné a poválečné zážitky sudetského Němce 1943-1946“. A není to zrovna jednoduché čtení…
Oficiální upoutávka zní takto:
Walter Scheinpflug se narodil v roce 1925 v malé vesnici Chotovenka v bývalých Sudetech. Jeho rodná obec už neexistuje, ale nacházela se blízko obce Světec u Bíliny, v tehdejších Sudetech. Vyučil se zedníkem a v osmnácti letech byl povolán do Říšské pracovní služby. Už tehdy ho oslovili náboráři z Waffen-SS, ale na radu otce se nepřihlásil. Začátkem roku 1944 už další výzvě neodolal, protože chtěl „něco zažít“. Absolvoval poddůstojnickou školu a byl krátce nasazen v Dánsku. Po invazi Spojenců v Normandii byla jeho jednotka převelena do Francie, kde prožil těžké ústupové boje. Potom strávil několik měsíců ve výcvikovém prostoru Kurmark blízko dnešních německo-polských hranic. Poslední měsíce války bojoval na východní frontě, kde byl na začátku května zajat sovětskou armádou. Podařilo se mu ze zajetí uprchnout a vrátit se domů. Poté byl v československém internačním táboře a pracoval jako zemědělský dělník. V roce 1946 uprchl do tehdejší sovětské okupační zóny a žil v později vzniklé NDR.
Je to jeden z mnoha válečných příběhů mladých chlapců, kteří chtěli „něco zažít“ a nechali se ovlivnit nacionalistickou propagandou, která je přesvědčovala, že by měli prokázat svou odvahu na frontě. O atmosféře té doby svědčí výrok jednoho z Walterových nadřízených. Když mu při ústupu ve Francii hlásili počet padlých a zraněných jeho jednotky, prohlásil s úsměvem: „Přes mrtvoly jdeme k vítězství!“ Bylo mu tehdy 27 let a o několik týdnů později padl.
Walter Scheinpflug v knize vzpomíná i na vztahy s Čechy ve svém rodišti. Byly bezkonfliktní a jeden z jeho českých vrstevníků z Chotovenky mu po válce, při svévolných „čistkách“ v pohraničí, zřejmě zachránil život.
Ta upoutávka je sice pravda, ale zároveň taky trochu klame tělem. Původní text, který vyšel v Německu pod názvem „Über Leichen zum Sieg“, byl pro české vydání doplněn o popis poválečného období. Ale ani samotná válečná léta, ani období „odsunu“ v těchto memoárech neodpovídají příliš tomu, jaký má tato doba obraz v našem povědomí.
Mladíček, kterého povolali do Říšské pracovní služby (RAD) a který už v Hitlerjugend odmítal nabídku vstoupit do Waffen-SS, udělal v RAD „trošku kariéru“ a v 18 letech se stal untertruppführerem. Náborářům nakonec neunikl a čtvrté povolání už neodmítl, v únoru 1944 nastoupil do poddůstojnické školy SS. Místo popisu velkých bitev a významných střetnutí se text věnuje vzpomínkám na každodenní život, neustálé přesuny, výstrojní a potravinovou nouzi, spolubojovníky a náhodné známé. A mezitím všudepřítomné ujišťování, že autor memoárů vlastně ani jednou nevystřelil, protože se mu příčilo ubližovat lidem, a že byl zhnusen a zaskočen jednáním kolem sebe, násilím a smrtí. Jak je to v souladu s tím, že velel jednotce SS disponující několika kulomety, která občas byla stavěna do první linie, či že se občas běhá po zákopech vyplněných mrtvolami, to je na čtenáři, aby posoudil. Formulace „ono se říkalo“ a „oni rozkázali“ jsou tu snad až příliš četné, a některé popisy ústupů a útěků vypadají jako příliš velká selanka. Až k neuvěření je pak závěrečná část, v níž tento bývalý oficír SS utekl ze sovětského zajetí a vrátil se domů. Na jedné straně neustálé zdůrazňování, že jemu nikdo neublížil a vlastně měl se všemi korektní vztahy, na druhé straně zmínky o řádění Čechů, popravách, loupežích a znásilňování.
Nejsem historik ani zeměpisec, abych kontroloval faktickou věcnost a správnost všech vzpomínek, ostatně, lidská paměť je ošidná a základ textu vznikl roku 1991. Ovšem náznaků, že ne vše může být správně, tu pár je – jako třeba popis toho, jak sovětští vojáci zastřelili pekaře v Rumburku. Já mám ten pocit, že Šluknovský výběžek byl osvobozen jednotkami 2. polské armády a 28. armáda Prvního ukrajinského frontu byla jen ve Varnsdorfu.
Nic to ale nemění na faktu, že pokud tuhle knihu někde potkáte, měli byste si ji určitě přečíst. Už jen proto, že svět není černobílý a pohled z druhé strany, ať už je jakýkoli, se prostě hodí. Jen se tak nějak nedozvíte, kdo má vlastně na svědomí ty miliony padlých a zvěrstva páchaná na civilistech nebo zajatcích…
