Opět po nějakém čase jsem hrábnul do knihovny na schodišti. Chodím kolem několikrát denně a očima vždy přelétnu, jestli tam jsou. A jsou. Někdy mi stačí jen samotný fakt, že je tam pořád mám, někdy do nich hrábnu. Do těch knížek, které mám rád. O víkendu jsem vyhmátl, nevím už pokolikáté, „Dějiny 20. století“ od Paula Johnsona. Já vím, já vím. V pražské kavárně bych s tím možná moc neuspěl, jsou asi obsažnější a „chytřejší“ studie, ale tady na Doubici si s tím vystačím až až. Chci tím jednak říct, že tohle je kniha zralá na to, být přinejmenším doporučenou četbou na středních školách všeho druhu. Doufám, že osvícení kantoři ji svým studentům doporučují. Jestli ne, máme zaděláno na to, že další a další generace nebudou tak trochu vědět, která vlastně bije… a za druhé až za desáté: V té knížce je – pode mého – poměrně přesně popsána „bída“ dvacátého století (nikoli celého) v tom smyslu, že vlastně průběžně byly ohromné mase lidí známy všechny možné skutečnosti o činnosti různých bídáků v různých končinách světa a přesto se nepodařilo jim zabránit (těm bídákům) v katastrofálním zbídačování regionů, v nichž působili, a tím nakonec v ničení celé naší světakoule.
Když to vezmu jen na příkladech takového Hitlera, nebo Lenina, nebo Stalina, nebo Pol Pota, nebo Mao Tse Tunga, a podobných monster (a že jich na světě bylo, je a bude): vědělo se, co jsou zač, co chtějí, jaké prostředky k tomu používají nebo hodlají použít, jaký to má dopad na „jejich“ lidi, jaký to má dopad na „jejich“ okolí, jaké to může mít důsledky pro vývoj oblastí a vývoj geopolitické situace na celém světě – a přesto „na to“ bylo nahlíženo s podivuhodnou lhostejností a jakýmsi sado-masochistickým nezájmem. Přesně tak dlouho, až už bylo pozdě a začalo se to řezat. Nejprve lokálně, ale s přibývajícím apetitem psychopatických „vůdců“ to pravidleně přerůstalo v hromadné vraždění jak nepřátel, tak i „vlastních“ lidí. Pravidelně poté, co katastrofy proběhly (druhá světová válka, studená válka a její „lokální“ konflikty, války za osvobození, války za „udržení míru“, války za sebeurčení, atd.) pak chytré hlavy štkaly a sypaly tuny popela na všechny možné hlavy, ale to bylo asi tak všechno a samozřejmě ty desítky miliónů mrtvách obětí to nevzkřísilo a nikdy nevzkřísí…
Přijde mi v současnosti až nechutně podobné situacím a skutkům z „Dějin 20.století“, jak v principu lhostejně a bezzubě světoví politici „nakoukávají“ na vývoj situace na Ukrajině. Ozývají se nějaká ta „och“ a „ach“, jsou zavedeny (diskutabilní) sankce, nicméně situace v exponovaných regionech Ukrajiny je den ode dne horší, umírají lidé, a nějak neslyším, že by se mělo důrazně zakročit a postarat se o to, aby tahle válka – a ono to válka je – co nejdřív skončila.
Celý život jsem si říkal, že patřím ke šťastné generaci, která nemusela přímo a natvrdo a na vlastní kůži zažít hrůzy války. Díky moderním médiím se tohle dost změnilo. Dnes mi před očima ve válečném konfliktu na Ukrajině umírají moji vrstevníci, umírají tam vrstevníci mých dětí, umírají tam vrstevníci mých rodičů – a já nevím, co dělat s tou lhostejností, kterou cítím od vládců našeho světa, která způsobuje, že nejsou schopni té hrůze účinně zabránit.
