Vidět občas něco úplně jinak se vyplatí. České filmy jsou nudné, pořád stejné, depresivní nebo naopak křiklavé, říká se. Když si ale za kameru a vlastně i scénář sedl známý mladý herec Jirka Mádl, vznikl úplně jiný film – Pojedeme k moři. Mádl dokázal dvakrát rovnou čarou podtrhnout, že v jednoduchosti je krásná síla.Zdroj: internet Jedenáctiletý Tomáš dostane kameru, se kterou natáčí svůj první film. A jak sám říká, film by se měl točit o věcech, které známe. Proto je o jeho rodině a kamarádech. Není to ale dějové prázdno, hodinu a půl nás vodí jasná linka – příběh, u něhož čekáme na rozuzlení.
Každá rodina má svou třináctou komnatu a Tomáš ve své dětské zvědavosti narazí přímo na ní, objeví citlivé místo navenek spokojeného soužití. Tomášův kamarád Haris na tom není o nic lépe, i u něj v rodině není vše v pořádku. V jedné a půl hodině dlouhém filmu nás čeká mnoho dějových odboček. Ty ale nepřekáží, jsou tak zarostlé do dětského vyprávění, že se vlastně výborně hodí.
První láska, odpor k fotbalu, problémy s babičkou, všechno má své jasné místo. Nemusíme si nic domýšlet, divákovi je vše naservírováno polopatě, očima jedenáctiletého kameramana. Tomu odpovídají i roztomilé filmové triky a záběry. Naprosto nic nevybočuje z myšlenky „dítě režisérem“.
Podstatná část úspěchu leží na bedrech herců. Dětské role jsou obsazeny přirozenými a bezprostředními herci, kteří ve svém mladém věku překonali veškerý stud a před kamerou vypadají, jakoby vlastně nic nehráli. Otce Tomáše hraje Ondřej Vetchý, což je pro mě záruka kvality, matku pak ztvárnila Lucie Trmíková.
Dětská naivita zde ustupuje do pozadí, vpřed míří upřímnost a přímočarost. Mádlovi se podařilo udělat film, který se neschovává za oplzlosti ani hluboké myšlenky. Snímek „Pojedeme k moři“ má sice určitý přesah, ten si ale dovoluje jít jen do takové vzdálenosti, na kterou ještě má.
