Dny, kdy americký zastánce alternativního country Jeff Tweedy, zpíval s kapelou The Plebes a později s Wilco už jsou definitivně pryč. Jeff koncem září minulého roku vydal své první sólové album. To má název Sukierae. Vlastně není úplně sólové, podílel se na něm i jeho syn Spencer. Spencer se možná nemůže pochlubit tak skvělými hudebními dovednostmi jako jeho otec, alespoň zatím ne, ovšem během dvaceti písní, které se nachází na albu Sukierae se ukáže, že mladší Tweedy je svým otcem silně ovlivněn a nevím, zda říci, jestli je to na škodu, protože Bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby se Spencer nevěnoval country se svým starým taťkou (pravděpodobně by vznikla jedna z těch popových ohavností, které v dnešní době zaslechnete současně s pištěním milujících fanynek, téměř všude).
I když se může zdát, že Spencer je dalším z těch protekčních děcek, které se prosadí jen díky slavným rodičům, jelikož Jeff Tweedy vlastně tvoří tu hlavní kostru alba, Spencer tomu dodává ten správný šmrnc. Písničce World Away dodá to správné klasické rockové dunění, v Low Key zase ten „low-key“ rytmus.
Při poslechu jsem se zaměřila hlavně na písničku Slow Love. Schválně si ji poslechněte dvakrát nebo třikrát. Krátké pauzy, které mladší Tweedy přehlušuje cinkáním na cimbál. Pravděpodobně se vám při prvním poslechu zdá, že jen narušuje ten otcův poklidný folk, ale vlastně je to docela dobrý trik. Nejprve Spencer vyvolává konflikt, tak jak to obvykle teenageři s rodiči dělají, ale pak se vše obrátí úplně na druhou stranu a oba pějí o lásce a oddanosti.
Texty bývají jednoduché, ale podtrhují je chytlavé melodie. Album je dvojité, říká se, že původně Tweedy napsal přes 90 skladeb o smrti své manželky, která podlehla rakovině, ale dokázal je stáhnout na dvacet.
Přemýšlela jsem dlouho, jakým způsobem čtenářům tohle album doporučit. No a nevypadlo ze mě vlastně nic jinýho než ,,Juchuu, tohle si musíte ale vážně poslechnout!“ Takže nějak tak.
