Nemá cenu pouštět se do rozboru toho, zda si drsní, ba předrsní posměváčci z časopisu „Charlie Hebdo“ sami mohou za svůj neblahý osud. (Moje odpověď: Nemohou!) Jenže, podobných diskusí jsou od minulé středy plná média a už jsem to musel vypnout, neboť jinak bych se z těch názorů asi zvencnul. Najednou se najde spousta chytrolínů, kteří jakoby „racionalizují“ útok proti redakci satirického (!) týdeníku – a trochu přitom zapomínají, že druhý z těch pařížských útoků byl namířen proti židovskému obchodu, tam najednou „racionalizace“ pokulhává, když rovnou nechybí zcela.
Otočím ten pohled. Cílem teroristických útoků, ať už se odehrají kdekoli, je vyvolat hrůzu, strach, zděšení. A právě z toho pocitu strachu před všudypřítomným terorismem pak pramení i všelijaké myšlenkové výkruty, které vedou k změkčování těch útoků: kdyby Američané nedělali „toto“, pak by se nestalo „toto“… Nebo: kdyby satirici netepali „toto“, nestalo by se jim „toto“. A podobné – fakt – hlouposti. Co na „toto“ mají říkat příbuzní (naposledy) dvou tisíc obětí teroru skupiny Boko Haram v Africe? Co tihle provedli tamním radikálním islamistům? Chodili (-y) do školy? Byli (-y) ve špatnou chvíli na špatném místě?
Co mi vadí na směru diskusí o nejnovějších útocích v Paříži je tón, jakým se část diskutujících “opírá” do satiriků za to, že jim doslova nic není svaté. Vždyť přece podstatou těch diskusí by měla být nepřípustnost teroristických akcí, nikoli (téměř) bezmezná svoboda slova. Proti – řekněme – “urážkám”, kterých by se autoři satirického časopisu údajně měli dopustit se dá bránit zákonnou cestou – prostřednictvím žalob za urážku na cti, na náboženském smýšlení, za “kažení” mládeže… To se v historii napadených novin mnohokrát stalo. Ovšem přijít po zuby ozbrojen a po jménech vyvolávat autory a pak je popravit, to je mimo jakoukoli diskusi o “přípustnosti” a “nevhodnosti” satiry. O tom jsem přesvědčen.
Zatímco o vhodnosti či nevhodnosti novinových příspěvků se dá polemizovat, o kulce do hlavy nikoli. Ta vyvolá právě ten děs a hrůzu, což je pravým důvodem, proč to teroristé dělají. Nechtějí se nikomu pomstít elegantním bonmotem, oplatit stejné stejným. Chtějí děsit a my jim na to máme skákat. Musíme se přinutit ty věci odlišovat, popisovat pravými jmény – toto je boj vedený pomocí myšlenek, slov a obrázků. Na něj se dá odpovědět pomocí myšlenek, slov a obrázků. A na druhé straně je boj vedený zbraněmi všeho druhu. Jak se má odpovědět na něj?
Strach může zabíjet. Nemám na mysli jen stav, kdy se šokovaný lidský organismus “dokáže” tak vystresovat, že se vžene do začarovaného kruhu “strachu ze strachu”, který může vést i ke kolapsu. Mám na mysli situace, do níž může šikovný manipulátor – diktátor zavést obyvatele jím řízené země. Vyvolat u lidí pocit strachu z “těch druhých” tuto situaci pak tak vyhrotit, že se “nedá dělat nic jiného”, než vyvolat s domnělým nepřítelem boj. Takhle pracovala, pracuje a pracovat bude – propaganda. Nechci strašit :), ale skoro větší děs, než z těch islámských fanatiků ve Francii, jde v současné době z Ruska. Všímáme si dostatečně, zavaleni strachem z pařížského teroru, jakou řeč, jakou rétoriku použivá v posledních měsících vůči západní Evropě (a Západu vůbec) Kreml (abych to řekl opisem)? Jak si budují obraz “nepřítele”, který skrz Ukrajinu prý (asi možná údajně) “ohrožuje” celistvost ruské Říše? Jak asi tohle může skončit?
A vzpomínají si starší z nás, jak nás kdysi “za bolševika” neustále udržovali ve strachu před imperialisty, USA, sudetskými Němci, a co já vím, před kým ještě? Pořád nás krmili informacemi o vznášejících se hrozbách atomové války, kterou samozřejmě jako vyvolají Spojené státy a Sovětský svaz jí pak povede ve jménu udržení míru. Všechno to mělo jen ten jediný cíl – neustále a pod tlakem deprivovat obyvatelstvo, aby pak bylo náchylnější a vstřícnější k ostatním lžím, jež režim šířil. Jak nás chrání (nikdo nás nechtěl napadnout), jak nás brání (tím, že nepustí dovnitř ani pravdivé informace a ven nepustí nikoho, jen ty prověřené), jak je nám lépe, když nic nemůžeme, protože to za nás vyřídí Stát.
Už je to moc dlouhé – třeba se k tomu zase vrátím. Pro dnešek: nebojte se Strachu! Jsem „vybezek.eu“. Dík.
