Tak jsem byl v pondělí u zubaře. U paní doktorky, abych byl přesný. Patřím mezi – jak jsem se dočetl v čekárně z polehávajících materiálů – asi tak 98% populace, která se o své zuby nestará dostatečně a dostatečně dobře. Potom to tedy dopadá. U mně to je tak, že mi asi vlevo dole v ústech vybouchl takový menší muniční sklad a rozsekal na maděru jakousi náhradu, která tam byla léta a měla tam ještě léta (kdybych se býval byl lépe staral) vydržet. No, nestaral. Nevydržela. Vybouchla. Přiznávám, že zrovna moc rád k zubaři nechodím. Kdysi jsem se kdesi dočetl („Stejně to máš všechno z knížek! A né ze svý hlavy!“, vyčetla mi jedna z mých známostí kdysi mojí „chytrost“), že chlapci chodí neradi k zubaři, neb jim v palicích cosi hluboce podvědomě spojuje případnou ztrátu zubu (vytrhnutí) s případnou ztrátou koulí (nebo celého penisu – viz kastrační syndrom podle Freuda). Mohu potvrdit, že ač už dávno nejsem chlapec, tak mi ten Freud v hlavě leží. A asi nejenom v hlavě, že? Z dlouhé historky krátkou. Protože po tom výbuchu malého muničního skladu dole vlevo v mých ústech se obnažil kaz na (tuším) sedmičce, musela pryč. Teda! To jsem si fakt užil. Ač opíchán nějakým kokainovým derivátem, stejně jsem trpěl (a paní doktor za to fakt nemůže) jako by mi brali – eh – no, tamto… Na druhou stranu, hned jak odezněla bolest po extrakci, zjistil jsem, že mám v hlavě i jiné myšlenky, než co mě provázely poslední měsíc, kdy mi celá hlava od toho zkaženého zubu třeštila až jsem myslel, že pukne. A teď. Nic. Klid. Krása. Zimní pohoda. Čili: prosím vás! Aspoň dvakrát denně, jo? Myslím tedy – čistit zuby….
