Kdysi kdesi Bob Dylan řekl, že písničky nepíše, že lítají ve vzduchu a on je jenom zachytí a předá dál. Jednak si myslím, že tehdy jel na nějakém „speedu“ (dnes „péčko“, „meth“, „krystal“) a to dost hustě, za druhé si nejsem jist, že tutéž větu nevyslovil tucet dalších géniů. Jenomže, za třetí a hlavně: ono to nejspíš tak nějak skutečně je. Za tenkou slupkou banální reality je obrovský prostor imaginace, kde se někomu zjevují obrazy, jinému melodie, dalšímu celé filmy, a tak dál dokola a do nekonečna. Jenom je zapotřebí, což je zároveň to nejtěžší, tou slupičkou prokouknout na druhou stranu. Někdo k tomu má talent od Boha a jde mu to samo, někdo ani neví, že to umí. Jiní nakoukávají na druhou stranu násilím („break on through to the other side“), případně pomocí vědomí měnících substancí. Ale jsou také chvíle, nebo možná i úseky (aspoň já to tak mám), kdy se něco v hlavě zasekne. A dere se to ven. Ani nevím odkud se to bere, ale pár mých textů (myslím, písňových) se takto (strašně pomalu) vylupovalo. Posledních pár týdnů mě obsedantně obtěžuje monotónní mumlání, které mi tam někde na hranici mezi vědomím a podvědomím pořád dokola sází (asi refrén): „Když se něco stejný zdá, tak to nejspíš stejný je…“). A teď nevím. Někdo už to zpívá? Jak říká Vláďa Merta: „Když napíšeš zase další (skvělou) písničku, nejdřív se pořádně zamysli, komu si jí ukradl…“ Tak chodím, ležím, stojím, a pořád pokoukávám dovnitř hlavy, odkud se to tam vzalo? Má to něco společného s vesmírem? Má to něco společného s Bimbem? To je ten, jak se mu bimbá hlava ze strany na stranu a shora dolů a pak zase nahoru, přičemž při tom taktu směrem nahoru tam ještě vyvalí oči v sloup – no, přesně ten… Když se mi to jeho bimbání (protože jsem jím posedlý) „zdá stejný“, jako (před lety) pohled na ty mé souputníky v nonstopech na Letný v pět ráno, kdy jsem se uměl z tý putyky dostat jen tím, že jsem někoho urazil a on mě pak ven vypráskal? Nebo to „stejný zdá“ patří k okamžikům nezachytitelného štěstí, kdy se člověku na louce motají pod nohami psi a nad hlavou letí kejhající hejno? Sakra! Už to ani neumím rozeznat. Je to vztek nebo štěstí? Lad a soulad, nebo bordel a nesoulad? Budu muset jít nahoru zapnout ten knoflík, zastrkat ty šňůry a začít se víc snažit. Tedy – snažit stáhnout to z druhé strany té slupky sem, k nám. „Když se něco stejný zdá, tak to nejspíš stejný je…“ Nebejt línej a tu písničku dodělat… P.S. Tak nevíte, krucinál, někdo, komu ten slogan kradu? Díky!
