Před dvěma lety, když jsem na výběžku.eu začínal, dovolil jsem si napsat článek, který měl titulek „Červená se line záře“. Stěžoval jsem si na komunisty, kteří se nahrnuli do krajských zastupitelstev. Pětadvacet let od Sametové revoluce si stěžuju na Zemana. Takhle, nebyl jsem sám – bylo nás deset tisíc. Mnoho lidí včera říkalo: „Tenkrát jsem stál přesně tady a tady vedle je mlátili obuškama.“ Já říkám, že jsem tam byl včera, abych ukázal červenou kartu. Jasný pokyn pro Zemana, že takhle se nám to nelíbí. Asi to nebyla tak přelomová událost, abych po čtvrtstoletí přijel do Prahy na Národní a vyprávěl: „Tehdy jsem se opíral o tuhle lampu, kartu jsem měl v pravý ruce!“. I tak ale včerejšek něco znamenal.
Oslavy to byly v Praze vskutku dobré, ostudu si neutrhly. Na Václaváku pódium a koncerty, celá Národní obsypaná lidmi. Kupodivu se netlačili, nestrkali do sebe… tak nějak se měli všichni rádi. Atrakcí byla všude spousta. Třeba tramvaj, která dost brutálním způsobem pérovala, když v ní hrála jakási kapela a dalších čtyřicet lidí uvnitř nadšeně poskakovalo.
Nebo klec. Taková symbolická, otevřená pro všechny. Plno jídla, stánků a dalších pódií, kapel, průvodů a koncertů. Prostě svoboda, kam se podíváš. Takový ten pocit: „Tohle by tenkrát nešlo.“
Slyšel jsem ohlasy, že to bylo zneuctění památky 17. listopadu. Jenže kdy jindy vyjít na protest proti chování prezidenta, když ne v tenhle symbolicky radikální den? Můžu říci, že v deset hodin dopoledne byl na Národní klid. Tak ono přeci jen tolik lidí nepřijde, říkal jsem si.
Deset minut před jedenáctou jsem stál namačkaný na rohu Spálené a Národní. Vcelku umírněný dav čekal dalších dvacet minut, kdy nás mělo být kolem už zmiňovaných deseti tisíc. Je pravda, že jsem na žádný konec té masy lidí neviděl. Najednou zazní píšťalka a všechny ruce vyletí nahoru. Ta síla lidí je najednou vidět, cítit.
Parádně namluvené prohlášení se odráží od stěn bagetérií a kaváren. Čistá a precizní forma protestu. Za několik minut se všichni rozcházejí, každý na jinou stranu. Těch pár minut znamenalo naději, že Česko získá ztracenou hrdost. „Prezident má reprezentovat český národ a lidé zde žijící spojovat.“
Vajíčka na Albertově jsem už neviděl. Na jednu stranu odsouzeníhodné, když vedle stojí prezidenti jiných zemí. Jenže na tu druhou to je přirozený projev frustrace národa. Jenže červená karta ani vajíčka Zemana nerozhodí. Ten pán z Hradu si chyby nikdy nepřizná a svoje provokace na sebe skládá jako kostičky lega. Snad mu ta věž jednou spadne.
V pět hodin večer jsem přijel do Rumburka. Událost na Facebooku říkala, že se tu má pár lidí sejít a zapálit svíčky za listopad 89´. Při dosažení velitelského času se na náměstí nacházelo přesně třináct lidí, z toho, alespoň mým okem, zpozorován jeden staronový zastupitel a jedna nová zastupitelka. Tak jsem jel domů.
Spolu se mnou do Prahy vyrazila Martina Šťastná:
A Jakub Trmal:
