Někdejší zaměstnanec husákovského centra pro studium budoucnosti komunistických struktur, zvaného tehdy před 25 lety „Prognostický ústav“, jménem Miloš Zeman, se kvalifikoval na zápis do knihy rekordů. Na Guinesse to asi stačit nebude, ale nějaká kniha stupidních rekordů by se jistě našla… O co jde? Zatímco komunistickému režimu trvalo nějakých 40 let, než se mu podařilo hustě a zásadně naštvat prakticky všechny občany, pan Zeman to zvládl za necelé dva roky! To, co se odehrálo 17. listopadu 2014 na řadě míst nejen v Praze, ale hlavně v Praze, byla celkem názorná ukázka toho, že veřejnost není nadále ochotna snášet hrubosti a podlosti současného prezidenta. Veřejnost vystoupila proti skutečnosti, že hlava státu je hrubiánský, proruský, protidemokratický, samolibý, narcistní „d-ment“, který se mylně považuje za všeozařující Slunce chytrosti, politického přehledu a moudré rozvahy. Neuběhly ani dva roky od jeho zvolení prezidentem, od jeho prohlášení, že bude „prezidentem dolních deseti miliónů“, a že bude společnost sjednocovat, aby se ukázalo, jak pokrytecké a lživé byly jeho tehdejší sliby. On, který si dokáže jednou větou znepřátelit celé profesní cechy, či skupiny veřejnosti („novináři jsou póvl a žumpa“, „pokřikuje po mě nějaká ´pražská lumpenkavárna´“), byl – nejspíš k jeho velkému překvapení – konfrontován s drsnou realitou. Prezidentem sjednotitelem se rozhodně nestal, ba naopak, veřejnost mu předvedla, že balancuje (občas pak zcela doslova…) na pokraji politického i osobního krachu.
Příhoda z pondělního shromáždění, kdy na prezidenta Zemana tisícihlavý dav křičel „Miloše do koše!“, tedy týž slogan, který před čtvrtstoletím patřil tehdejšímu šéfovi KSČ Jakešovi, je pro styl Zemanova prezidentování tou nejhorší možnou známkou. Vyjadřuje totiž stejnou míru znechucení a opovržení, jakou před 25 lety lidé pociťovali vůči neschopnému, prolhanému a sebestřednému režimu, který lidem jenom bral a jen setrvačně mlel z posledního.
Tragikomickou podrobností z pondělního shromáždění a kapitolou pro sebe bylo Zemanovo vystoupení. Místo, aby – standardně a státnicky – zahájil svůj projev oslovením, tedy například: „Vážení spoluobčané!“, vydrtil ze sebe: „Nebojím se vás, jako jsem se nebál před 25 lety!“. No, tě pic! Jen zapomněl jaksi vysvětlit, na které vlastně straně to před těmi 25 lety stál, že? I tehdy byli přece na jedné straně skandující účastníci manifestace a na druhé představitelé moci. Když v pondělí 17. listopadu 2014 hřímal na skandující demonstranty, že se jich nebojí, pak jako by přiznával, že i v tento den, stejně jako před 25 lety „se nebojí“, ovšemže na straně „moci“. Jak prosté, milý Watsone…
A že na prezidenta létala vajíčka? Hezké to není, ale je to adekvátní, přesně podle známého rčení: „Jak vy k my, tak my k vy…“ Prezident nemůže jaksi „beztrestně“ dělat z veřejnosti, kterou úplně celou a úplně mylně považuje za své voliče a příznivce, naprosté d-menty tím, jak vystupuje veřejně za stát. A to jak doma, tak na zahraničních cestách. Smutné je, že servilitou jako slizem obalený prezidentský mluvčí pak ze skořápky, jež zavadila o německého hosta, dělá ránu vajíčkem do spánku prezidenta Gaucka. Je to ostuda, je to hnusná manipulace, ale – co si budeme namlouvat – je to v řádu současných „hradních“ věcí…
Navíc je nutné připomenout, že na shromáždění na Albertově nebyli – zcela nesmyslně a zcela neslušně – pozváni skuteční tehdejší studentští představitelé (Monika Pajerová, Šimon Pánek, Martin Mejstřík, a další), nýbrž (tehdy mladý) komunista Jansta, jež je dnes považován za jednoho ze značně „neprůhledných“ podnikatelů. No, nic…
Byl to v pondělí 17.11.2014 na Albertově (a jinde…) pěkný mazec. Co dál?
