Pohádku jsem vynechal (o té kolega tady), ale dvě představení za večer jsem dal, skoro jako zamlada. Naštěstí nemělo ani jedno víc než hodinku. Dva mládenci z Rumburka (Ondřej Kokta a Vojtěch Smetana) uvedli vlastní nastudování Poslední leče Bolka Polívky (a Jiřího Pechy) pod názvem Leč pro nimroda. Jedná se o dost podstatně zkrácenou verzi (tato verze slabá hodinka, film s Polívkou a Pechou 92 minut), nicméně radost z toho zahrát si senilní dědky z představení čiší).
Určitě bych rád viděl nějaké představení, které by oba chlapci napsali sami, kde by byl nějaký autorský vklad. Tady se přeci jenom jedná o kopírování a tak si senilní starci v publiku vlastně dost často říkají: aha, nojo, takhle to bylo …!
A tak jsou autorským vkladem pouze zcizující prvky (když má přijít sestra) a když si zhruba v půlce představení oba herci vymění role.
Kromě herecké šikovnosti obou protagonistů potěší i fakt, že jsou „jaksi“ naši, což ve finále znamená i nezanedbatelně vyšší návštěvu v sále.
Druhým sobotním představením byl literární kabaret Jožka Lipník je boží člověk.
I na toto představení přišlo letos řádově víc diváků než vloni, takže vlastně dobrý.
Ani stopáž tohoto představení nepřesáhla hodinku, a je to dobře.
Jožka Lipník je z principu statický a literární útvar, chvílemi vtipný, chvílemi ukecaný, chvílemi trapný.
Těžko říci jestli by textu pomohlo, kdyby ho člověk četl sám, nebo kdyby ho herci více hráli a méně četli.
Jestli by „čistší“ herecká akce pomohla vtipy a sdělení textu akcentovat, nebo jestli by ukázala, že jsou to vlastně všechno jenom pindy.
V Jožkovi hrají Eduard Jenický a Václav Rašilov, scénář napsali Džian Baban a Vojtěch Mašek.
