Varnsdorfskou rodačku z „Edova větrnýho mlejna“ Janu Vébrovou známe v našem výběžku ze skvělých vystoupení v Rumburku Na kopečku, na Vlčí hoře, v doubické Fabrice, v Brništi, v rodném Varnsdorfu v městském divadle, městské knihovně nebo na benefiční akci v Panoramě, úspěch měla i u sousedů v Lužici. Nyní bydlí s manželem Ivanem Acherem a dvěma dcerkami v Hrádku nad Nisou – jak jinak, než v bývalém (tentokrát pro změnu vodním) mlýně na Nise a už pár let přitahuje pozornost fanoušků i hudebních kritiků. Při hudebních vystoupeních suverénní, v soukromí i při rozhovorech s novináři tichá, nenápadná. Po úspěšném CD „Kykyrý“ (2007) a řadě úspěšných sólových vystoupení po celé republice i za jejími hranicemi výrazně přispěla mj. i k úspěchu tanečně-hudebního představení „La Loba“, které získalo několik prestižních ocenění. Asi nejcennější jsou ta letošní v srpnu na festivalu Fringe ve skotském Edinburghu: cena The Herald Angel a nominace na hlavní cenu festivalu (Total Theatre Award) v kategorii „Physical/Visual Theatre“. Na tomto úspěchu se podílel celý tým, tj. Lenka Vagnerová (choreografie), Ivan Acher (hudba a scéna), Michal Kříž (light design), Eva Hamouzová (zvuk) a dvě představitelky scénického „zhmotnění“ La Loby: tanečnice Andrea Opavská a zpěvačka Jana Vébrová.
Jana Vébrová (foto Jano Vozár)
Jaké to bylo ve „velkém divadelním světě” edinburského festivalu Fringe?
Obrovské! Edinburgh je nádherné kamenné historické město, kde se odehrávaly zásadní dějinné okamžiky Skotska a celé Anglie. To se během měsíčního Fringe Festivalu celé obleče do statisíců pestrých plakátů lákajících na několik tisíc představení od Stand Up Comedy po muzikály (souběžně s Fringe Festivalem ve městě probíhá i jazzový, vážnohudební, klasický divadelní festival).
Je to trošku takový market. Představení se střídají jak na běžícím pásu. Reklamy na jednotlivé „štyky”, a občas i samotní umělci, na lidi útočí všude. High Street je během festivalu určena právě pro prezentaci umělců-účastníků: tzn. pro ukázky z představení, pro rozdávání letáků a na vylepování plakátů pokud možno co nejvýš na vylepovací ploše, jinak hrozí, že jej za 30 sekund překryje plakát jiný.
Za 14 dní, co jsme s Lobou na Fringe byli, jsme ji hráli 12x, plus já měla ještě 2 večerní koncerty. To znamená docela vydatnou, pravidelnou koncentraci a šetření energií. Snažit se ve skotském počasí nenastydnout a nevykřičet si hned první týden hlasivky. Nějaké kamarádíčkovací „pařbičky” moc nešlo podnikat.
Jana Vébrová (vpravo) a tanečnice Andrea Opavská (vlevo) s cenou Herald Angel
Jak to přišlo, že z „písničkářky ze mlejna“ se časem stala „Böhmische Heart Coeur“ a nakonec se proměnila ve vlčí ženu, archetypální divošku La Lobu – ovšem na hony vzdálenou uhlazenému podání populární Shakiry?
Prostě evoluce! A pak, upřímně, náhoda, co mi do života přivedla Ivana Achera, který mě pozvolna, „podprahově” transformuje, ovlivňuje a vyzrává. On má od přírody veliký, a pro mě nikde jinde nevídaný, dar citlivosti, přirozené estetiky a zároveň zdravé sebekontroly, kritičnosti. Věřím mu. A právě Ivan je dvorním skladatelem choreografky Lenky Vagnerové, která si vymyslela představení La Loba a její podvojnou podobu v tanečnici Andree Opavské a ve mně.
Takže od neřízené emocionální stříkačky ze mlejna přes srdeční hard-core po emo-hard-core vlčí ženy. Vlastně ta všechna stádia do sebe krásně plynule zapadají.
Tanečnice Andrea Opavská ve vystoupení La Loba
V La Lobě jsi natolik přesvědčivým hlasem vlčí ženy, až se zdá, nejde o roli, ale o osobní prožitek. Je to tak? A pokud ano, co tě na oné legendární přesvěké bytosti přitahuje? Je to její schopnost vracet život tomu, co zaniklo, nebo vzrušení z odhalování tajemství mýtů?
Nejvíce mě na tom před každým představením vzrušuje hlavně, abych to Andrejce, Lence a Ivanovi nepodělala. Je to úplně jiný tvar než mé sólo hraní – nesoustředím se a neužívám si jen sebe, ale musím vnímat i své alter ego (tanečnici) a hudební podklad. Prostor pro nespoutanou odevzdanost a improvizaci zde moc není.
Plakát na představení La Loba
A teď k legendě. S tanečnicí Andreou jsme každá jednou, neoddělitelnou, částí mýtické La Loby – osamělé, ne zrovna obvyklé, staré ženy. Obě putujeme světem- prostorem, sbíráme kosti, stavíme z nich prapodivné tvory a jedna jim dává – vnáší život pohybem a druhá jej vdechuje svým hlasem. Tato postava má svůj původ v pověstech, které se v různých obměnách (prý) tradují na více místech na světě. Tedy pokud si ji kulišácky spisovatelka Clarissa Pinkola Estés ve své knize „Ženy, které běhaly s vlky” pro svůj, v ženách divošku hledající, účel nevymyslela. Tímto, pro některé ženy naprosto zásadním, směrem se ale v našem představení rozhodně nevydáváme. Lenku, choreografku, zaujal prvotně ten obraz: divné staré ženy kráčející krajinou, sbírající kosti, … a ten může být metaforou jak pro ženu divošku, tak třeba i pro ne-obnovitelnou sílu Matky Země, nebo jako rozpor, souzvuk, dohoda dvou a více tváří, povah, které může každý člověk v sobě mít. Ovšem je na divákovi, aby si, tak jako my své kostěné tvory, sestavil pocitové vyústění naší La Loby. Já sama na tom, aby divák pochopil, „o čem to vlastně jako je”, nelpím. Ostatně ani u svých písní. Prostě buď tě to vezme, nebo nevezme, naskočí husina, nebo ne.
Jak jsem se na začátku odpovědi zmínila, já jsem Andrejčiným alter egem, a naopak. Jako bychom balancovaly každá na jedné straně houpačky z dětského hřiště. Chvíli jsem nahoře, mám vládu nad tou druhou já, a chvíli mě poníženě zase krotí ona. Postava La Loby tedy obsahuje oba dva póly a velkou škálu nálad pro nás obě, což by bylo vzrušující a vyzívající pro každého umělce.
A že přesvědčivá? Prostě si tam můžu z hloubi hrudníku a břicha zavrčet, zařvat. A v tom jsem, myslím, hodně dobrá.
Představení La Loba, vpředu Andrea Opavská, v pozadí Jana Vébrová
Ano, jsi nejen hlasem, ale i dechem vlka, jeho výhružným vrčením. Místy je tak mohutné, až nabývá hmoty podobně jako hardrocková smršť. Prozraď něco o technice, o spolupráci se zvukařem… nebo to všechno ty sama?
Jde o zvláštní, námi vyvinutý druh hrdelního chrčení (něco mezi mongolským hrdelním a metalovým zpěvem a potřebou si pořádně odchrchlat), který je citlivě domodelováván zvukařkou Evou Hamouzovou. Na interpretovi požaduje kvalitní svalovou hmotu na hlasivkách a psychickou pohodu při případných obtížích s uzlíky. Na zvukařce pohotovost, empatii a citlivost. A protože se Evka se zvukařskejma šoupátkama snad narodila, tak až jednou budu děsně slavná, vezmu sebou na „toury“ i Evičku.
Jazyk, ve kterém zpíváš, jako by vyrůstal z hudby: přes svou nesrozumitelnost je naplněný tajemným poselstvím. Přišlo mi, že to jsou slova legendy zaniklého národa prodírající se proti proudu času. Přiznávám, že jsem nedokázal ten jazyk identifikovat. Napovíš mi?
Je to tzv. „acherovinka“. Možná bych teď měla s ozřejmením skončit, ať je trochu tajemno. Ale nadzvednu trochu Ivanovi pokličku, takže je to esperanto po srsti i pozpátku.
Z vystoupení Na Kopečku v Rumburku (30. května 2012)
Na jevišti jsi součástí jediné, ale rozpolcené bytosti. Dvě zhmotnělá alter ega. V kostýmech téměř k nerozeznání. Jak je to s vámi, když „spadne opona“ a odloží se kostýmy?
Andrejka má všechny vlastnosti, po kterých toužím já a já zase ty, po kterých touží ona. Na rozdíl ode mne je velice disciplinovaná, pilná, kultivovaná, prostě dříč, co vidí v dálce cíl a jde si odhodlaně za ním. Je hluboká, přemýšlivá.
No a já jsem skoro úplnej opak, dopředu moc nekoukající živel, živlíček spíš, kterej surfuje na vlně náhody a věci přijímá tak, jak k němu přicházejí.
Vystoupení v Lužici – Radwor – Radibor (21. září 2012)
Dostávám se ke zdánlivému „rozporu“ tvé osobnosti: totální, nesmlouvavé odevzdání se písni proti nenápadnému, až plachému projevu „mimo plac“. Co se to s tebou stane, když vezmeš do ruky harmošku?
Je to nabytí absolutního sebevědomí, přesvědčení, 60minutové smysluplnosti svého pidikonání tady ve světě, odvaz, výzva, vzrušení, …, tělocvik … a pak se v tom míchají asi i nějaké, mně nevysvětlitelné (přece všechno nemusí být vysvětlitelné?!) podvědomé, nevědomé … – sti.
Vystoupení na vernisáži v Městském divadle Varnsdorf (3. prosince 2012)
Jít na dřeň – to je umělecký přístup, který nese výsledky i utrpení. Je jím pro tebe dřina při přípravě nebo „hořké chvíle života“?
Přípravu bych raději vynechala – teď jsem spíš umělkyně plínek, člobrd, čalamád, marmelád a křížal. To druhé bych zařadila právě do výše popsané kategorie podvědomého, nevědomého, nevysvětleného, možná i nevysvětlitelného. Rozhodně nejsem typ, kterej by se v negativních pocitech, depresích života vyžíval nebo si je dokonce uměle navozoval, jak to někteří múzičtí „démoni” „umí” (na obou uvozovkách trvám!). Pro mne to je prostě přirozenost a opravdovost, jinak to neumím a dělat nechci.
Koncert na terase Městské knihovny Varnsdorf (7. června 2013)
Jsi dcerou legendární osobnosti varnsdorfské kultury Edy Vébra, který se v hudbě pohyboval jako štika v rybníku, jsi životní partnerkou Ivana Achera, který je výraznou osobností české hudby současnosti, avšak natolik osobitou, že to – řekněme – nemá jednoduché. Napadá mě, že se mezi nimi pohybuješ v jakémsi citovém rozrušení na pomezí lidské pokory a umělecké nekompromisnosti. Co ty na to?
Jsem, hodně nahatě upřímně, takový emoční začátečník. V dětství jsem si já i celá naše rodina vybudovala důsledkem taťkovy předčasné smrti určitou rezistenci. Na některé věci jsme se báli sebe ptát a svoje pocity rozebírat. Neuměli jsme se o druhé správně, nepovrchně zajímat. Pravě Ivka mi tuto divnou „obranu” a strach pomáhá prolomit. Takže citové rozrušení u mě asi ještě přijde.
Ale jak taťka, tak i Ivan měli, mají ve svém životě obojí. Jinak by taťka nedělal a neudělal to, co dělal a udělal, a Ivka by neskládal to, co skládá. Oba jsou obdařeni vyjemnělým, hlubokým vnímáním – skutečnosti, Ivka i hudby. To, co mi taťka nestačil předat, mi teď v nejlepší a nejkvalitnější formě dává. Díky němu stále uzrávám a vychovávám se. Budu dospělá a začnu chápat většinu souvislostí asi až po třicítce.
Benefice pro záchranu Červeného kostela, kino Panorama Varnsdorf (22. září 2013)
Znovu jsem si poslechl tvé zatím jediné cédéčko a musím trvat na jeho výjimečné kvalitě. Dnes máš za sebou sedm let nových, podstatných zkušeností, mám na mysli třeba manželství, děti… Jistě se promítají do tvého hudebního myšlení. Chystáš nové album? Neptám se kdy, ale kam hudebně zamíříš, aby ses (třeba) pokusila překonat sama sebe.
No, to by mohla být otázka na poměrně dlouhou odpověď. Nebudu skromná, protože jsem si jistá tím, co jsem vytvořila a jak dělám. Kykyrý je prostě podařená deska, která skvěle zachytila můj osobitý ruko-hlaso-pis. Díky tomu, a mé nynější umělecké kreaci, čímž myslím kuchyni a děti, je hodně těžké touto nastoupenou cestou důstojně a ještě lépe pokračovat. Ale mateřská mi skončila 11. listopadu, takže teď se teprve můžeme těšit, co ze sebe vytlačím.
Dnes je tedy obtížné a nesmyslné předjímat kam a jakou formou se uberu. Nicméně pár nových písniček složených mám a cítím v nich velký posun dopředu jak po textové, tak i kompoziční stránce. Také si v hlavě do šuplíku ukládám muzikanty, interprety a zajímavé typy, se kterými by nebylo marné spolupracovat. Čili jak bude, se teprve uvidí.
Držím palce a děkuji za rozhovor.
Milan Hrabal
V „La Lobím“ rozhovoru s Milanem Hrabalem (28. září 2014)
Fotografie: archiv Lenky Vagnerové, Jano Vozár, Ilona Martinovská, Ivo Šafus a Milan Hrabal
