Petr Wittgruber se s velkým úspěchem zajímá o pomníky, o které se nikdo nestará. Od Steffena Neumanna (Sächsische Zeitung) překlad Veronika Račanská. Litinový kříž na konci cesty na okraji Jiříkova v blízkosti saské hranice je pokryt rzí. Žulový podstavec je silně narušen a vykazuje hnědé skvrny. Na přední a zadní straně je špatně čitelný nápis. Naspodu je čitelný rok 1859 a pravá strana podstavce je prasklá. Pan Wittgruber zná tuto trhlinu dlouho, poněvadž ji před lety fotografoval. Pro jeho záchranu se musí co nejdříve něco udělat. V porovnání s ostatními pomníky v obci, která má skoro 4000 obyvatel, vypadá tento kříž ještě dobře.
Pan Wittgruber upřesnil: „Je jich 59“. Tento 52letý muž je všechny pečlivě zmapoval. Svaté pomníky, sochy, kříže, jednu kapličku, pomníky za padlé ve válkách a dokonce i sochu zakladatele Československa T. G. Masaryka, která stávala kdysi na náměstí. „Tato socha již neexistuje“, dodává pan Wittgruber. Ale i u těch památek, které ještě stojí, jsou někdy vidět jen pozůstatky nebo mechem obrostlý základní kámen.
Kdysi bohaté město
Pan Wittgruber se domnívá, že pomníků bylo dříve ještě více, poněvadž Jiříkov byl do roku 1945 velmi bohaté město. Přejdete-li dnes hraničním přechodem z Ebersbachu, těžko si to můžete představit. Místy stojí tovární budovy, které jsou zanedbané, u nich velká volná místa, na kterých kdysi stály výrobní haly. Seznam kdysi vyráběného zboží v Jiříkově je velmi dlouhý: Klavíry August Förster, koberce, osvětlovací tělesa, boty, knoflíky, tkané látky, punčochy, slévárny kovů, výroba pružin, ozubená kola, tkalcovské stavy a mnoho jiného spotřebního zboží. „Žilo zde mnoho bohatých lidí, toto je vysvětlení, proč je tu tolik pomníků, které mnohdy iniciovaly místní osoby a ne církev. Tato díla byla důležitým mezníkem v životě jejich sponzora, jednalo se třeba o uzdravení z nemoci, životní štěstí či naopak neštěstí, přírodní katastrofu. O těchto důvodech se zachovalo jen velmi málo informací. Pomníky většinou patřívaly ke konkrétním usedlostem a jejich majitelé se o ně starali celé generace, nebo býval zároveň založen i fond oprav. Toto se zcela změnilo po odsunu německého obyvatelstva, o tyto pomníky se nikdo nestaral, naopak se některé likvidovaly“, podotýká pan Wittgruber.
Po pádu komunismu se nejdříve nic nedělo, až pan Wittgruber se začal o tyto pomníky zajímat. „Zájem o tyto památky mne dosud neopustil“, říká pan Wittgruber, jehož z části němečtí předci přišli v roce 1948 ze Slovenska. K víře se pan Wittgruber staví spíše skepticky, ale vždy mu bylo líto, jak se zachází s historickým dědictvím. Až ve funkci městského radního zmapoval všechny pomníky. „Než něco můžeme podniknout, musíme zjistit, komu památky patří. Toto je náročný proces, hledání v katastrálních knihách, ve kterých nebývá majitel zapsán, a tak se hledá, kdo se k tomu majetku hlásí. Až potom může obec převzít do svého majetku a žádat o peníze z dotačních fondů na restaurování nebo to město financuje ze svého rozpočtu. Touto cestou se opravilo 5 pomníků z toho 2 na náměstí.“
Na cestě v blízkosti hranic Čech a Saska stojí mezi dvěma stromy citlivě zrestaurovaný kamenný sloup s vytesaným nápisem, který patří k nejstarším pomníkům ve městě. Nechal jej zde postavit kdysi místní obyvatel Georg Gottfried Röttig, protože zde podle staré pověsti údajně popraven jeden sedlák rekvírujícím vojskem, kvůli zatajení potravinových zásob v době 30leté války. „Tomuto pomníku se mezi lidmi říkalo a stále říká „Švédský sloup“, i když nemá s dobou 30leté války a Švédy nic společného“, říká pan Wittgruber. A tak si tento „Švédský sloup“ po jeho zrestaurování nadále zachovává tajemství důvodu zrodu.
Restaurování sloupu proběhlo za pomoci mnoha pomocníků a odborníků dokonce i ze sousedního Saska. Práce to byla náročná a toto doslova detektivní pátrání prováděl pan Wittgruber ve svém volném čase. Je to jen malá ukázka toho, jak se tento člověk angažuje při záchraně kulturního dědictví předků. Vytvořil také internetové stránky, kde je pro případné zájemce uveden soupis všech těchto památek. Jak sám říká: „Můžeme zrestaurovat pouze ty památky a pomníky, které jsou v majetku města, což je asi polovina. Pravidlem je, že se opravují nejdříve ty nejhůře poškozené a nejcennější, a proto na začátku uvedený kříž musí ještě počkat. Jedná se o historické dědictví a někdy se zdá, že v dnešní přetechnizované době je spíše nadbytečné. „Já si ale myslím (i když atheista), že k životu patří též zachování těchto velmi krásných nadbytečných odkazů našich předků“, říká pan Wittgruber.
