Stejně jako má své kouzlo bedna s papírovejma fotkama, přestože není tak krásně uspořádaná a setříděná jako nějaké internetové, nebo jenom na pevném disku nahrané album fotografií (i když slovo „uspořádané“ se autora tohoto textu netýká), má svůj půvab i knihovna papírových a zaprášených knih. Stejně jako v té škatuli fotek totiž při prohrabávání obsahu můžete snadno narazit na poklad, zapomenutý drahokam a nebo drahokámek.
Ano, pochybuju o tom, že bych v elektronické čtečce knih narazil po skoro padesáti letech (!) na nějakou zapomenutou roztomilou knihu. A tak by nonsensová perlička na dně krabice, kterou napsal J. R. Pick, a která se jmenuje Ruce vzhůru, boys, zůstala navždy na nějaké paměťové kartě zapomenuta. Nakonec ta knížka je tak mrňavá, že jsem měl co dělat, abych ji znovu objevil i v knihovně. Naštěstí mi do ní zapadla poslední dvacka, a já ji opravdu potřeboval najít.
J. R. Pick nebyl hodný hoch, vyhodili ho z gymnázia, přežil koncentrák a řekl bych, že nemiloval komunisty, a oni se ho potom velmi snažili vymazat z dějin literatury. Z textu knihy ovšem vyplývá, že soudruzi tajemníci neměli důvod ho mít rádi. Ačkoli jsem vlastně pamětník, dost dobře už si neumím vybavit kontext té pitomé doby a efekt, který vzbuzovaly drobné anekdoty, ve kterých si to kovbojové vyřizují s rudochy, nejčastěji Komanči.
Jako ukázku jsem vybral kousky poněkud univerzálnější, vtípky, které fungují bez ohledu na to, kdy vznikly.
Někdy si zbytečně komplikujeme život.
Nikdy jsem nechápal, proč musí být v takové bance tolik přepážek.
Nakonec by přece stačily dvě.
Jedna pro příjem.
Druhá pro výdej.
Ostatně, co se mně týká, stačila by mi úplně jedna přepážka.
Přepadl jsem se svými kumpány přistěhovalecký tábor.
Ježto jsem však poslední dobou měl několik nepříjemností se šerifem Mac Gregorem, snažil jsem se vzbudit dojem, jako by přistěhovalce přepadli rudoši.
Nabarvili jsme si obličej rumělkou.
Napodobili válečný pokřik Komančů.
Atd.
Jen na jedno jsme zapomněli.
Všechny děti, které se narodily znásilněným ženám, byly úplně bílé.
Nikdy jsem nestřílel na žádného
„rudocha“,
„černocha“,
„mulata“,
„mestice“,
atd.
Vždycky to byl pro mne v první řadě člověk, jako jsem já.
Knihu skvěle ilustroval karikaturista a universální voják grafiky Miroslav Liďák.
