Je to jeden z nejabsurdnějších svátků, co máme. A že máme pěkné kousky! Slavíme zavraždění Svatého Václava vlastním bráchou a říkáme tomu “Den české státnosti”! Slavíme příchod nějakých zvěrstvazvědů, kteří nám přinesli azbuku (teda kyriliku, ale to je jedno, stejně tím nepíšeme) a křesťanství východního ritu, které jsme naštěstí opustili ve prospěch toho “západního”. Slavíme masochistu, který se nechal upálit, ač ho od té pitomosti zrazoval kde kdo, ale Hus, že ne. Tak to pak jeho stoupenci vypálili málem půl Evropy a moc slávy z toho nakonec nezbylo. Slavívávali jsme v listopadu Velkou říjnovou socialistickou revoluci! A slavíme (společně se Dnem studentstva) též “Den boje za svobodu a demokracii”, přičemž tu svobodu a demokracii mají v rukou někdejší komunističtí funkcionáři,estébáci, megazloději, zvaní někdy “lobisté”, někdy “podnikatelé” – a to neházím všechny do jednoho pytle, však si čtenář jistě umí sám vybrat, koho mám na mysli – například ty, co omilostnil Klaus. Shodou okolností mezi ně patří například i ti, co vydělali miliardy na “nevychytané” privatizaci, což spočívalo v tom, že utratili od státu vypůjčené miliardy, které nesplatili a stát jim to nějak přes Konsolidační banku zacáloval…
A do těhle svátků, z nichž je jeden každý pošahanější a nepravdivější a pokrytečtější než druhý, se ještě vpáčí ten z minulého týdne (28.10.) čili “Den vzniku samostatného československého státu”. Bingo! Slavíme vznik státu, který dokonce vůbec není! A soudě podle juchavého výrazu našich tehdy vedoucích politiků, se ten společný stát rozdělil tak snadno, jako by člověk švihnul katanou do šlehačkového dortíku. Mimochodem, aby nebyl té absurdity kraj, ba ani konec, slavíme ještě 1. ledna tzv. “Den obnovy samostatného českého státu”! A to je jako co? To, co bylo za Svatého Václava? Za Karla IV.? Po tzv. “mnichovské dohodě” před vznikem Protektorátu?
Takže, moji milí, jak jsme se tak minulý týden vztekali, komu dal prasodent svá (naše státní) vyznamenání, tak jsme snad i vzpomněli všech těch mrtvých hrdinů, kteří ať v legiích kdesi v Rusku, v armádách západní i východní fronty, v domácím odboji, či v disentu pokládali životy za iluzi vlastního (našeho) svobodného státu. Tihle mrtví jsou jedinými autentickými a přísnými svědky toho, jak si náš stát necháváme krást pořád a pořád dokola, a jejich víra by měla být pro nás měřítkem toho, co jsme sami pro tuhle zemi dokázali udělat. Ať žije republika!
