Bunte Republik Neustadt – česky Pestrá republika Neustadt – je festival spojený ze všech stylů hudby, vlastně něco mezi pouličním techno párty a normálním hudebním festivalem.
Jeho první ročník lze vysledovat až k roku 1990 a za těch pár porevolučních let se dosti rozrostl, a to tak, že se ulicemi Drážďan nedá kvůli tisícům tanečníků, hudebníků, přihlížejících návštěvníků a bůhvíčeho ještě, skoro vůbec projít. Festival oficiálně trvá prý tři dny, ale skoro nikdo neví, jestli během té doby skončí doopravdy. Prý se to stane málokdy. My jsme do barevných a roztančených Drážďan nakoukli hned první den. A stálo to za to!
Drážďany – krásné město, plné nádherných budov, poklidných kaváren, milých a usměvavých turistů i místních obyvatel. Město, kde mi bylo opravdu dobře, se i tento rok proměnilo v několika ulicích na něco, co připomíná Alenčinu říši divů. V ulicích je najednou možné cokoliv, vidět je zde snad všechno, na co si lze vzpomenout, cítit jsou tu všechny druhy kuchyní, lze zde najít každý druh alkoholu a vidět lidi všech barev a vyznání.
Všude kam se podíváš – lidi
Představte si, že jdete po rušné velkoměstské ulici a najednou před vámi, na sluncem rozpálených dlažebních kostkách, stojí pár bosých, do sebe zavinutých, zamilovaných lidí. Zahleděni do sebe tančí v rytmu hudby Ramones, kterou vyluzují hudebníci nedaleko rozložené kapely. Ti dva tanečníci nevnímají svět, nevnímají davy lidí, kteří tančí kolem nich, kteří kolem nich procházejí. Nevnímají ani závěrku mého fotoaparátu, tu lásku si chci zvěčnit na památku. Prodírám se dál a nevěřím svým očím, o kousek dál sedí uprostřed rušné ulice u stolečku dva mladí hráči šachu. I oni se soustředí jen na malý kousek světa s dvaatřiceti čtyřiašedesáti černobílými políčky a řádění okolního světa je zas až tak moc nevzrušuje. Jakoby si zastavili čas okolo vesele kvapící v rytmu techna, které rozpohybovalo hlouček náctiletých chlapců, posedávajících v prostředku vozovky, popíjejících víno a pozorujících několik mrňat, která se proháněla mezi duhovými bulinkami z bulifuku.
Přede mnou se míjejí tváře veselé i smutné, zasněné i tak trochu nezúčastněné. Míjím lidi, kteří hltají hudbu, lidi, kteří ji s láskou předávají posluchačům.
Dojmů je tolik, že je nelze všechny popsat. Cítím se být jim zahlcená, napěchovaná k prasknutí, přeplněná a tak utíkám pryč z toho ruchu.
Hudba na zdi
Mezi těmi všemi uličkami se ale našlo jedno zákoutí, kde se hudba přeměnila v barvy. Kde se vášniví graffiťáci mohli vyřádit. Na původně bílých zdech bylo všude barevně cosi napsáno nebo nakresleno, svět tady hýřil barvami a páni umělci se snažili, aby jejich díla zaujala přihlížející zvědavce. Ale myslelo se i na ty, kteří toto umění nezvládají. Na vyvěšenou plachtu si mohl každý „neumělec“ něco napsat nebo nastříkat. A snažili se.
Mezi těmi všemi týpky, však zářila jedna slečna, jejíž nádherný krab vyvedený sprejem překonal všechna ostatní dílka.
Děti, děti, samé děti
Prošla jsem půlku Drážďan a nikde jsem nenašla ani jednoho dospělého, který by vypadal dospěle. Všichni, opravdu všichni se bavili, jako malé děti. Běhali bosí, nebo se oblékli do nemožných oděvů, někteří si namalovali na obličej bizarní obrázky, jiní se ozdobili neuvěřitelnými klobouky či módními doplňky. Někteří se smáli, někteří si vytáhli doprostřed ulice zelené kanape a jen tak si uprostřed toho ruchu hověli, Někdo si vydělával prodejem dobrot, někdo tím, že se uprostřed třicetistupňového vedra nabarvil nastříbro a hrál si na nehybnou sochu. Někdo zpíval, jiný uklidňoval vyděšeného psa. Někdo se šel vykoupat do Labe, nebo alespoň namočit si vedrem uškvařené nohy.
Všichni ale dali průchod své dětské duši. Hravé, citlivé, milující, bolestné. Bylo to krásné, bylo to šťastné a nakažlivé.
To všechno byla Pestrá republika Neustadt
Odjížděli jsme pozdě v noci z tančících Drážďan a v dálce se na nočním nebi míhaly blesky blížící se bouřky. Nemohla jsem si v té souvislosti nevzpomenout na to, co z tohoto půlmilionového města zbylo po bombardování v roce 1945. Jen trosky a ruiny.
Dnes je toto město příkladem života a hlavně radosti ze života. Radosti z toho, že se lidé dokáží pozvednout ze sutin, že dokáží znovu začít budovat a žít, poučit se z chyb, odpustit a znovu milovat a radovat se.
Přála bych si, aby se tento pestrý svět rozšířil i do ostatních koutů zeměkoule.
A k nám, na Šluknovsko, aby přišel co nejdříve.
Anna Doušová
Dík za pomoc a orientaci ve městě patří Pavle Kopecké, šéfce webu drazdany.info se kterým jsme, myslím, navázali plodnou a bohatou spolupráci. :)
md
