Nestává se často, aby město dostalo darem báseň a taky jsem vám ji nechtěl předat hned; chtěl jsem počkat třebas na vánoce, ale za chvíli budou volby a to je taky dobrá příležitost k předání dárku. Jak k tomu vůbec došlo, že vznikla?
Takhle: shodou různých okolností a náhod, mohl si výběžek.eu dovolit pozvat na návštěvu hned dvě děvčata z Prahy. Jednu z nich znáte i vy, je to překladatelka a spisovatelka Pavla Horáková (rozhovor s ní najdete tu), která si s sebou vzala výtvarnici Veroniku Vaškovou.
To je jasné, že jsme za to pozvání něco chtěli): cokoli o výběžku, který tak dobře známe, ale už se na něj nedokážeme podívat novýma očima.
A dostali jsme báseň doplňenou hromádkou fotek v úhledném balíčku. A to je všechno.
A tady ta básnička je, k četbě i poslechu)
Vzpomínka na Rumburk
Slovo jak břitva, drnčí v něm vzdor.
Kraj, kde až do jara vydrží sníh
a města mají jména po mužích,
ostrá jak štíty domů i hroty hor,
svým klínem tu zaoblila Lužice.
Roubenky tkalců a střechy z břidlice,
co dům, to vzor:
paví chvosty a šupiny hadů.
A teprv bohatí jak dbali na fasádu;
každá je jiná.
Jsou na nich kalichy a hrozny vína
a hvězdy, hořké jako chmel.
Když zavřeš oči, cítíš vůni sladu,
i když pivovar už málem spad.
Rada svatých shlíží dolů z balustrád
a sčítá, kdo přišel a kdo odešel.
Ty kříže v zákrytu jak hroby vojáků,
to není hřbitov, jen mrtvý biograf,
hrob letmých lásek, rezavý epitaf
léta, pod svahem u vleku.
Na vrchu kostel – pravoslavný. Jak taky jinak v březovém lese?
Křížová cesta: odsouzen k smrti, do hrobu uložen. Pán Ježíš zemřel. Christos voskrese!
Andělé na zdi ztratili hlavu,
však bezhlavým teprv narostou křídla!
Když člověk tu Bohu provolává slávu,
i slepice mlčky naslouchají z bidla
a každý tvor na kopci ztich.
Vtírá se myšlenka – není to hřích?
Jestlipak pop sjíždí na lyžích
do města, mírnit bolest těl,
co místo od hřebů stigmata mají od jehel?
Řešeta ran jak Sebastián,
s nímž svatý Jan
tu vartuje nad řekou. Dva svatí na mostě, martyrů pár
a třetí mučedník kamenný,
s širokou bradou a rameny
spoutaný klečí, přes oči cár…
Bolavá srdce mají své vrtochy –
jak snadno se člověk zamiluje do sochy…
Popraven za chléb, za mír, za svobodu,
a kousek odtud hroby starých rodů,
široké, rovné, osamělé.
Ty malé uprostřed jsou celé
plné kvítí a nejvíc ty,
co na nich ještě svítí cigarety
nebožtíka,
co ani teď si nic neodříká.
A proč taky. Proč žít jen od pátku do neděle,
když štěstí je čtyřlístek u cesty a život kapka v listu kontryhele.
Potkan, co vyběh z růží, strne jak na znamení,
to morový sloup ho nepustí z místa.
Zas vrátí se a zmizí v noře
a žebrák s tváří zestárlého Krista
obchází v dešti svá zastavení
pomalu, pod tíhou světa, nepokořen.
{mp3}rumburk{/mp3}
