Chtěl jsem prchnout a vymluvit se z blogu. Musím do Mnichova, ale protože je to asi na dlouho naposledy a už se nebudu mít na co vymlouvat, přišlo mi to hloupé. Těch pár minut mám… Byl jsem tuhle v Praze a doufám, že neprozradím nějaké děsné tajemství, když napíši, že šlo o diskusi, či rozjímání nad pětadvaceti lety vývoje od listopadu 1989. Když na tyto věci přijde řeč, začíná mi být poslední dobou nějak málo, že “máme svobodu”, a že jsou v Zelenině banány, a že občané mohou volně jezdit do míst, kam se před čtvrt stoletím dostalo jen pár vyvolených a povolených… A bylo o tom řeč i v té debatě – však já vám ještě řeknu včas čas – v principu to vycházelo zhruba tak, jako by v naší krásné zemi nebylo s vývojem po listopadu 89 nespokojena „jen“ třetina dotazovaných, ale skoro každý. A nejspíš každý z jiného důvodu. Někomu je té svobody málo, někomu moc. Málo protože se opět vrací jakási mýtická lhostejnost k životu veřejnému, málo také proto, že si tu pravou “svobodu” jako by pro sebe rozdělilo zase jenom pár (tisíc) “vyvolených”. Moc té svobody zase pro toho, kdo si z té přehršle osobních svobod neumí vybrat tu pravou míru ušitou na jeho chutě a potřeby. Do toho 17. listopadu, kdy nám “vypuknou” výroční řeči a bilancování ještě pár týdnů zbývá. Takže se vám s tím tématem ještě připomenu. Teď už padám…
