Jak je těžké mít v Rumburku vlastní názor dneska, pětadvacet let po té, co padla vláda bolševiků je vidět dnes a denně. Jaké to bylo v době, kdy policisté (veřejná bezpečnost) a městské výbory komunistů mohly opravdu všechno, je už jenom taková zažloutlá vzpomínka. Bohužel.Bez toho, že bych chtěl podceňovat práci disidentů ve velkých městech, měli jednu velkou výhodu. Nebyli sami, měli šanci se někde zašít, aby nebyli na očích.Když se někdo rozhodl nebát se vyjádřit svůj názor v takovém městečku, jako je Rumburk, musel mít sakra odvahu. Jeden z toho mála, kteří se nebáli, v pátek 19. září 2014 zemřel.Ivan Kožíšek. Narozen 22. září 1948 v České Kamenici (ano, zítra by oslavil narozeniny) prožil na Šluknovsku téměř celý život.
Okamžikem, který měl pro jeho další život naprosto zásadní vliv, byla ruská okupace v roce 1968.
Jako voják základní služby čekal, že armáda splní svou povinnost a bude bránit vlast. Jak víme, nestalo se tak a Ivan vyzbrojen touto zkušeností, zažil normalizaci s celou tou její zkurvenou pokřiveností.
V roce 1977 potom podepsal Chartu.
Jestli chtěl někdy klidně žít, tímhle podpisem ztratil na klidný život šanci. Obzvlášť v téhle podivné gubernii.
Pečlivě sledován státní bezpečností mohl pracovat pouze jako nádeník.
Přišlo vyšetřování, domovní prohlídky, strach o děti a kriminál (sedm měsíců natvrdo) v roce 1981.
V roce 1989 si znovu vykoledoval vyhrožování soudem a vězením, když 21. srpna položil květinu k výročí okupace k pomníku Nepokořeného v Parku Rumburské vzpoury (!!!).
Pro něj naštěstí přišla ta slavná sametová revoluce a vyšetřování bylo zastaveno.
Po lehce euforickém porevolučním období, kdy se na čas zapojil do obecní politiky a provozoval hospůdku v bývalém agitačním středisku, jako jeden z prvních poznal, že politika – i ta místní – je vlastně nedůstojná člověka s nějakým charakterem.
Že je vykoupena příliš velkým množstvím kompromisů a handlů.
Viděli jsme se tu a tam, na pivo jsme spolu nechodili. Občas jsem ho svezl stopem, před pěti lety jsem se ho vyptával na jaho disidentskou minulost.
Tenkrát nad tím mávl rukou.
„Fotím,“ říkal. „To mě opravdu baví.“ Ukazoval fotky přírody, výhledů do krajiny, hub.
O politice už nechtěl slyšet ani slovo.
A byl, i když nemocný, takovým smutným způsobem šťastný.
A teď umřel. Tři dny před narozeninami. Je mi to líto.
Takových chlapů není nikdy dost.
(S využitím fotek z fotoblogu Ivana Kožíška, o jeho disidentské minulosti víc tady)
