Vyjeli jsme s Nikou při příležitosti ročního výročí naší svatby, po níž tehdy následovala pouze “svatební” cesta na Doubici, konečně na regulérní post-svatební cestu. Itálie. Dobré jídlo, dobré pití, lidi v pohodě – no prostě tahle parta. Dobrý, kvůli tomu jsme tam jeli, protože to tam tak je. Co mi ale vzalo dech naprosto nečekaně bylo místo, kde jsem sice podobný emocionální ohňostroj trochu očekával, ale stejně… Když to přišlo, bylo to velké. (fotka dominika) Jeli jsme se do Modeny podívat na město, ale hlavně na “Museo Casa Enzo Ferrari”. Jistě kvůli krásným autům. Stejně jistě kvůli tomu, že značka Ferrari je prostě jednou z ikon moderního světa. A zcela jistě kvůli tomu, že “nové” muzeum Casa Ferrari bylo postaveno podle návrhu Jana Kaplického. Chtěli jsme na vlastni oči vidět, co to vlastně znamená ta Kaplického high-tec a “organická” architektura. Už asi víme… Nejsem odborník, tak jen pár laických slov.
Místo, kde muzeum stojí je tedy dost zvláštní. Není to daleko od centra města a poloha je vlastně celkem titěrná, tak nějak skoro stísněně napasovaná mezi okolní zástavbu. Z ulice je vidět stará Ferrariho dílna (Casa Ferrari) a to nové Kaplického muzeum skoro není vidět. O to větší pecka to je, když člověk přijde blíže. Těsně u “staré” dílny stojí hypermoderní – pro mně jako pro “bludy fuky amatéra”- asi nepopsatelná věc. Může to být obrovitá kapota závodního auta (střecha) i s předimenzovanou maskou chladiče (vchod). Může to být žlutý žralok s žábrami, které ale také mohou být zvětšené “nádechy” pro závodní motor. Nepůsobí to dojmem budovy. Je to hrozně, hrozně jiné, než na co je oko našince ze svého okolí zvyklé. Je to skutečně jak z jiného světa, něco překvapivého, jedinečného, v prostoru skoro pohyblivého. Celá ta žlutá záležitost působí fakt dojmem živé bytosti. A pozor – když člověk vejde dovnitř nestačí žasnout, protože tam je to asi tak pětkrát větší, než by si byl jeden zvenčí pomyslel. A uvnitř stojí ty lahůdky. To se nedá popsat, to se musí vidět. Všechno, na co se chlapeček vždy těšil, tam najednou je a v dávce větší, než představitelné. Alespoň pro mne tedy… Jo, já vlastně nechci psát o těch autech, ale o té budově. To, že je uvnitř větší, než je zvenčí, je jen část toho triku. Budova je prošpikovaná moderními technologiemi, které návštěvníkům zprostředkovávají zážitek srovnatelný tak zhruba s programem moderního planetária (jestli si tedy rozumíme).
Celoplošné projekce, vlastně několik monumentálnních pláten najednou, včetně stropu, prostorový zvuk – během tak asi patnácti minut vás tahle multiprodukce provede Ferrariho životem a dílem, načež je jen na vás, zda u těch jedinečných aut (nejen Ferrari, ale též Maserati a Alfa Romeo, uff!) nakonec zemřete štěstím, nebo stihnete ještě espreso ve městě. My stihli to druhé a protože už nevím jak dál, vřele vám doporučuji, až příště pojedete po “Autostrada del Sol” někam na jih, abyste se chvilku zdrželi v té jinak nepříliš poutavé nížině a sjeli do Modeny.
Uvidíte tam, co nám bylo před lety odepřeno. Totiž ukázku vizionářské super-architektury, nádherné i špičkově účelné, nadčasové a přesto citlivě ladící s historií. Totéž v jiných barvách jsme mohli mít v Praze v podobě Národní knihovny. Pan Kaplický tehdy regulérně vyhrál svým projektem mezinárodní soutěž. Jeho vítězství později neregulérně popřeli architektoničtí “odborníci” z firmy zvané ODS, v čele s prezidentem Klausem a jeho příprckem (tehdy pražským primátorem) Bémem. Obávám se, že i nechutná kampaň kolem zrušení stavby Národní knihovny podle návrhu Jana Kaplického přispěla k jeho náhlému úmrtí. A ještě něco – Ferrariho muzeum v Modeně stálo nějakých – v přepočtu – 450 miliónů korun – a je to ztělesněný architektonický sen. Považme, co se mohlo odehrát v Praze za mizerné 2 miliardy! ODS a její vlády kradly v době jejich panování něco mezi 60 – 100 miliardami ročně v předražených státních zakázkách. Tam jsme, vážení přátelé, přišli o budoucnost – k níž by byla bývala mohla patřit, kromě tisíce jiných věcí, i Národní knihovna podle návrhu Jana Kaplického.
