Začala poprázdninová sezóna – ve středu 3. září 2014 se jako první varnsdorfská „divadelní“ akce uskutečnil v restauraci pivovaru Kocour koncert nezávislého amerického písničkáře, vstupujícího pod jménem Rickolus (vlastním jménem Richard Colado). Platících diváků přišlo asi stejně jako chodilo před prázdninami (tj. dost, aby restaurace vypadala plná, žalostně málo na to, aby něco takového mohlo být výdělečné). Support dělal Čech Aran Epochal. Po krátkém úvodu pak u několika nástrojů (bicí, kytara, foukačka) zaujal místo Rickolus.
U prvního vystupujícího jsem vydržel předstírat zájem necelou první skladbu, pak jsem vypnul a nevnímal. Pan ředitel věděl, proč odešel tak brzy. Nemám tuchy, jestli se tenhle styl nějak jmenuje, ale neposlouchal jsem ho a poslouchat nebudu. Hlavní hvězda večera při první písni vypadala podstatně líp, ale moc dlouho to nevydrželo. I když se na netu najdou velmi příznivé ohlasy, mě tohle zcela minulo. Stupňující se hlasitost zpěvu, přecházející do křiku a třískání do kytary sic některé vyprovokovalo k tanečním pohybům, ale já po čtvrté skladbě přestal počítat a snažit se je rozlišit, protože jsem mezi nimi (krom narůstajícího hluku) nenašel rozdíl. Nemám takové básnické střevo jako GD, která nadhodilo nejprve cosi o tom, že z prvního zpěváka měla deprese a z druhého strach a pak rozvíjela úvahy, že se jí vybavuje krupicová kaše – talíř plný odshora dolů stejné hmoty, přeslazené a přemáslované. Protože nemám takovou literární poetiku, mohu jen konstatovat, že jsem měl pocit, že třeba v Drážďanech nebo ve Wroclawi tací a srovnatelní muzikanti normálně stojí na ulici s kloboukem pod širým nebem.
