Cyklus 10 prázdninových celodenních výšlapů Lužickou vrchovinou a Českosaským Švýcarskem pokračoval hned ve středu 27. srpna 2014 osmou trasou, vedenou tentokrát celou po německém území.
Na úvod opakování obecné informace, viz první exkurze:
O.p.s. České Švýcarsko zdárně pokračuje ve své propagační činnosti a v rámci projektu Bez auta do Českosaského Švýcarska – vlakem a autobusem k cílům mezi Labem a Horní Lužicí připravila desítku odborných exkurzí po alternativních a méně známých turistických cílech našeho regionu.
Projekt je zaměřen na vytvoření produktů pěšího cestovního ruchu s využitím pěších, zejména dálkových turistických cest a šetrné veřejné dopravy (autobusy, vlaky, příp. lodě), a na marketing na podporu těchto nově vytvořených produktů. Což lidsky přeloženo znamená asi tolik, že o.p.s. seznamuje veřejnost s možnostmi cestování prostředky hromadné dopravy, s opomíjenými lokalitami, zajímavostmi v regionu a k tomu připravuje informační materiály. Řeč byla o propagačních letácích s mapkami pro infocentra.
Jak již bylo řečeno, celých 17,5 km jsme nachodili v Německu, vesměs v Národním parku Saské Švýcarsko. Začátek již tradiční – Dráhou Národního parku už zase do stanice Mittelndorf a i když se to zdá takřka nemožné, vydáváme se jiným směrem, než v předchozích případech. Ani jsem nestačil účastníky spočítat, jen bylo k nepřehlédnutí, že kromě „tvrdého“ jádra se tu objevilo pár výjimek a nových osob.
Záhy první komplikace – všechny mostky přes říčku Sebnitz jsou od posledních povodní strženy a na jejich opravě se teprve pracuje. Brzy zjišťujeme, že brodění nepřichází v úvahu a nakonec se na druhou stranu dostáváme přes železniční most. Po zelené značce dorazíme do obce Mittelndorf – zase jsou tu četné informační tabulky na domech a památných místech, které musíme obdivovat. Jak poznamenává KM, oni o tom, že z cesty je hezký výhled, dokážou napsat pět řádků a ještě k tomu udělat reliéf.
Pokračujeme po zelené a vychutnáváme ony slíbené výhledy. Sestoupáme k silnici v místě s názvem Beuthenfall, překvapivě zpustlému areálu, kde je místní vodopád poněkud ztracen. Na rozdíl od toho dalšího, k němuž směřujeme. Po kolejích, kudy jezdí Křinická tramvaj, dojdeme kolem dalšího zpustlého místa (Heidemühle) na konečnou k Lichtenhainer Wasserfall. A já se chytám, tady to znám, tady už jsem byl. Čímž mám nepatrnou výhodu, protože vím, co mě alespoň část trasy čeká. Ovšem na rozdíl od minulé návštěvy si počkáme na spuštění vodopádu (viz video dále) – normálně totiž jen tak cmrndá, v určené hodiny je spouštěn větší proud s hudebním doprovodem.
Po shlédnutí atrakce a výkladu pokračujeme po červené na Kuhstall. Počasí nám přeje, vyhlídky jsou perfektní, i když na fotkách se projevuje mírné zamlžení. Ale neprší, slunce nepálí, skoro nám to šlape samo. Oproti minule se dostanu i do dalších míst, kde tehdy řádila horolezecká škola. Po čtyřech, po žebříčcích, a tak podobně. Po pauze na občerstvení sešup do údolí, abychom si užili výstup na Kleiner Winterberg. Nějak jsem ty schody vytěsnil z paměti… Ovšem ta skalní plošina, na níž se dlouze rozhlížíme, ta stojí za to. Odtud už ale změna – místo zpět a dál na Idagrotte obcházíme lovecký altán na skalisku druhou stranou a pokračujeme směrem na Großer Winterberg. Cestou zjišťujeme, že turistická atrakce se dá udělat i z lesa zničeného kůrovcem. Další skaliska s vyhlídkami, kde to není nic pro nás se závratěmi – mezi jednotlivými skalisky jsou stopy po můstcích, jeden z nich dokonce zahlédneme zaseknutý v hloubce pukliny, ale kdo chce dál, musí skákat. Někdo to vzdá hned, někdo později…
Nakonec ověříme, že ne všemu, co se píše, lze věřit, a ne všechny mapy jsou spolehlivé. Sice jdeme s rizikem, že „horolezecká“ značka znamená jisté obtíže, nakonec se ale ukáže, že pokud chceme zůstat zdrávi a naživu, nezbývá, než se kus cesty vrátit, protože stezka se kolem skalisek nebezpečně vytrácí… A jsme v závěru, už je před námi jen sešup do Schmilky, kde na nás čeká s výkladem a prospekty tiskový mluvčí národního parku. A zatímco on poté odjíždí na kole do Pirny (!), někteří se vrhají k oblíbenému kiosku, někteří se plouží k přívozu. A na druhé straně řeky nás čeká premiéra – odtud jsme zatím jezdili vždy směrem do Děčína, tentokrát se ale vydáváme na opačnou stranu, do RBK.
Sláva nazdar výletu, ještě nás čekají poslední dvě trasy.
Ať dělám, co dělám, po dvou dnech přebírání a mazání fotek mi jich stejně zbylo víc než dost:
Tady slíbený vodopád:
I tentokrát to máme i s mapou, aby bylo jasno, odkud kam a jak:
Tento česko – německý projekt je financovaný z Evropského fondu pro regionální rozvoj, Operačního programu přeshraniční spolupráce Sasko – ČR, Cíl3 / ZIEL3 a Státního rozpočtu ČR.
A kdyby snad někoho zajímalo, jak takové fotky vznikají a co všechno musí dokumentarista vytrpět, pár záběrů od Mikši Peterky z KČT KL:
