České hrady.cz – Bezděz, 23. srpna 2014

Po předchozím průzkumu, jak to vlastně vypadá pod Bezdězem, když tudy projíždí festival Hrady.cz, jsem se na místo vrátil i v sobotu 23. srpna 2014. Poučen z pátku jsem vyrazil na místo tak, abych zaparkoval, došel a nemusel příliš čekat, první set byl naplánován na 11:30 na větší Stage A, kde se v pátek nehrálo. Náramek ze včerejška platil i dnes, stejně jako podmínky pro focení – jen první tři písničky.

V té chvilce času, která zbývá do začátku, přemýšlím (marně) nad tím, proč letní KULTURNÍ festival, když je to v první i poslední řadě o hudbě. Že bych tu někde pozoroval nějakou jinou kulturu? Asi jsem slepý.

První vystupující jsou Dilated. Nic mi to neříká a kdybych je ještě někdy slyšel, zaručeně je nepoznám. Přijde mi, že takových kapel hraje i u nás ve Výběžku docela dost. Brzy si ale všimnu, že tohle pódium je nejen větší, ale také vyšší – což bohužel znamená, že přes jeho hranu se fotí o hodně hůř, protože když mám foťák u oka, musím být buď dál od pódia, nebo strmě zaklánět krk. No, snad to nějak půjde.

Hned druzí hrají No Name. Bodejť by se v RBK na slavnostech nelíbili, když se tady rozezpívali a rozdováděli. Na to, jak vlastně málo poslouchám rádio, není snad skladby, kterou bych neznal. Nebrání tomu ani fakt, že si Igor Timko zpívá sám i ženské party.

Zpět mezi prudce houstnoucím davem ke stagi A, kde už nastupují Mandrage. I v tomto případě rádiový hit střídá hit, ale je tu i vata, kterou neznám.

Co je pro mne totální trapas, je Ben Cristovao. Mám přibližnou představu, kde se tyhle talenty líhnou, ale nevydržím fotit ani tři povolené písničky. Stejně se to blbě počítalo, protože jedna jako druhá. Elektronické pazvuky a neustále výkřiky „Jste skvělí!“, „Chci vidět vaše ruce!“. Víc mne zaujala ta blondýna, která z pozadí přizvukovala do mikrofonu, ale kdo to je se nedozvím, protože raději z kotle uteču mezi lidi. Třeba se podívat, jak samolepkuje Fajn Rádio, nebo jak se maluje u HitRádia FM.

Náladu si následně spravím u Monkey Business. Malovaní pionýři a skauti mne udivují tím, jak tahle nejednoduchá a nepříliš propagovaná muzika může být chytlavá a hitová. A především je to show.

Na malé stagi si musí Rybičky 48 musí počkat, až se vedle dohraje další (a delší) přídavek. Poslouchat se to dá, ale neznám ani jednu písničku. Chvíli opět kroužím a fotím po areálu. Je to zvláštní, že i když jsou zvukové aparatury tak blízko sebe a zatímco na jednom pódiu se hraje jak o život a na druhém mezitím probíhá zvuková zkouška, před pódiem to člověk neslyší. Obojí zvuk je slyšet až v poměrně velké vzdálenosti, takřka u vchodu. A když hraje jen vystupující kapela, je zvuk téměř všude čistý, srozumitelný, k jeho tříštění dochází mírně jen v rozích.

Na stagi A klasika klasik – v 17:00 nastupuje Miro Žbirka. Profesionál každým coulem, průřez repertoárem, do duetu vytáhne dívku z davu (prý opravdu), svůj set končí tak, aby i s přídavky nenaboural další plánovaný čas. Což ovšem klidně mohl, protože vedle se chystá další trapárna.

Na malém pódiu má začít excelovat Rytmus. Jenže prý ještě nedorazil, takže uši posluchačů trápí s kytarou na krku asijský kuchař zpěvem „Bedny od whisky“. Přitom Rytmus se prochází ve VIP prostoru, blýská řetězy a fotografuje se s davy. Po druhé písni kuchař děkuje a odchází a tetovaný rapper přichází. Je to pičus, a ani to o sobě nemusí tak hlasitě vykřikovat. Jeho hlubokomyslná poselství o těžkém údělu, správné cestě a důležitých rozhodnutích jsou mi stejně nepříjemná, jako sdílené blbosti na FB.

Tomáš Klus. Sympatický, chválený, s výbornou fyzičkou, bos. Ale co naděláš – já prostě nějak chlapovi, který zpívá písničku v první osobě ženského rodu, nějak věřit nemůžu. Sorry.

Vedle se už připravuje i u nás ve Výběžku známá známka punku – Visací zámek to valí s traktorem Zetorem směrem do noci.

Předposlední na Stagi A jsou Wanastowi Vjecy. Znějí ovšem poněkud jinak, než si je člověk zafixoval, možná kvůli Tomášovi Varteckému, čertví. Nicméně je to jízda, a také mírně přetahují.

Tudíž Vypsaná Fixa si chvíli postojí na odhaleném pódiu Stage B, než odvedle dozní poslední akord. Hele, je to divný, ale já si fakt nepamatuju jednu jedinou písničku, i když jsem je fotil. Asi stárnu, blbnu a zapomínám. Oči se mi klíží, takže se seberu a odcházím. Utěšuji se tím, že to třeba příští rok Honzovi vyjde a Divokýho Billa na GymplFest dostane.

Tak ještě pár poznámek a postřehů – pokud něčeho litovat, tak snad toho, že na Bezdězu nehráli Abraxas. I když, možná bych si zkazil příjemné vzpomínky, kdo ví. Někdy od druhé třetiny programu jsem přestal chodit od stage ke stagi předem, mezi lidmi, protože se to začalo jevit nemožné, a raději jsem kličkoval vzadu ve VIP prostoru. Co se týče těch VIP, nevím, jak je to zařízené, ale jejich počty houstly stejně jako běžných posluchačů, takže když jsem se chtěl dostat pod pódium k focení, prodíral jsem se hustým davem postávajících. A ještě jednou k té akreditaci – opravdu jediné, kdy se projevovala, bylo pravidelné vykázání zpod pódia po třetí písničce. Zůstat směli jen někteří, prý „domácí – hradní“ fotografové. To, že po stranách pódia stojící VIP a první řady za zábranami přes veškeré tištěné zákazy fotit a natáčet fotily a natáčely, to ale nevadilo vůbec nikomu.

Kupodivu jako brzy nedostatečné se projevily obří areály ToiToiek – holky stály předlouhé fronty. No, asi neměly tolik chlastat. Jídla nejrůznějšího druhu bylo dost a dost, jen musel mít člověk připravenou festivalovou šrajtofli. Nic moc laciného. Dost mě popudilo, že snad jediné nealko, které jsem objevil, patřilo sponzorovi, který lahvičku o objemu 250 ml prodával za 38 kaček a prodavači se ani v nejmenším nenamáhali s vracením drobných. Kruci, to musí být vývar, takový stánek…

Po včerejší zkušenosti jsem se na cestu k parkovišti vybavil světlem. Tentokrát ovšem docela zbytečně, protože v obou směrech kráčely svítící davy. Alespoň jsem se pobavil skoro nejvíc za celý den – jeden kolemjdoucí okomentoval mou čelovku výrokem „všichni sem přijeli za muzikou, jen jeden je horník“. Auto na parkovišti jsem ale hledal stejně dlouho a stejným způsobem jako v pátek. Je mi jasné, že osvětlit tu plochu nejde, ale aspoň nějaké obrázky jak ve školce kdyby byly. Nepomohlo totiž ani odpočítání řad, protože poté, co jsem zaparkoval já, jich ještě pár přibylo, takže jsem měl auto úplně jinde, než jsem čekal.

A pak už se jen zařadit do vyjíždějící popojíždějící kolony. I když se auta postupně rozpadávala na všechny možné strany, souvislá řada zanikla vlastně až někde v České Lípě… No, pokud mi to nabídne někdo i příští rok, asi neřeknu ne.