Jak jste si asi všimli, podařilo se Panu řediteli navázat kontakt s jedním z nej hudebních festivalů naší republiky a měli jste možnost u nás vyhrát dva volňásky na termín pod Bezdězem. Ovšem u toho to neskončilo, dostali jsme také akreditaci, abychom situaci mohli omrknout na vlastní oko a uslyšet na vlastní ucho. Nikdy jsem na takové monstrakci nebyl, natož abych se na ni dostal v roli akreditovaného fotografa. Je to přece jen jiný kalibr, než naše výběžkové kulturní počiny. Navíc mě nikdy vlastně nenapadlo, že k Bezdězu je to jen kousek. Proto jsem sbalil saky paky už v pátek 22. srpna 2014 navečer a vyrazil propátrat terén, jak to vlastně funguje.
Protože je to moje poprvé a necítím se jako ostřílený reportér (a nepovažuji se vlastně ani za fotografa), postupuji spíš jako zvýhodněný návštěvník. Pokusím se to takto i popsat, možná to bude někomu připadat komické a zřejmé, možná to někomu příště pomůže.
Program prvního dne je na všech hradech stejný, podle tištěného průvodce i webu – otevření areálu, karnevalový zahajovací večírek, první muzika – Sto zvířat, hodinová pauza, pak Portless, vyhlášení masek a nakonec Horkýže Slíže. Vyrážím s předstihem, abych stačil zařídit, co bude třeba a všechno stihl.
Netuším, jak to vlastně bude všechno jednoduché. Před odbočkou do obce jasná cedule na záchytné parkoviště, všude pořadatelská služba, vjezd na gigantickou plochu s několika proudy, padesátka za zaparkování, ukazování, místa spousta. A poté dlouhá, fakt dlouhá (a velmi, velmi prašná) cesta kolem cedulí k areálu, kde se všechno koná. Pokud jsem dobře pochopil, tak se letos poprvé dalo stanovat přímo u něj.
Na to, kolik aut už parkovalo, vypadá stanové městečko maličké a lidi se tu na ploše taky tak nějak rozprostranili do vytracena. Před vstupem do areálu stojí budka, ve které přebývají biletářky. Jedno okénko je pro akreditované – slečna bere do ruky seznam a když na ni vychrlím, odkud jsem a co chci, asi mě tam najde, protože na ruku vyfasuju stříbrný papírový náramek VIP.
A to je vlastně všechno. Pracovníci u vstupu mě při pohledu na opáskovanou ruku a foťáky na krku pustí dovnitř bez prohlídky (stejně mám v batohu jen pláštěnku a náhradní baterky). Víc se o mne nikdo nestará, tak se dojdu iniciativně zeptat ochranky u stagí, jak to funguje. U každé kapely prý tři první písničky z pásma přímo mezi pódiem a zábranami a pak utrum.
Než začne první set, procházím se areálem – označení „karnevalový zahajovací večírek“ mi připadá poněkud nadnesené. Stánků, které se táhnou podél tří stran areálu, je otevřeno zatím jen část. Hned se pozná, kdo je partner či sponzor – běhají tu holčiny v barvách Pepsi či Bacardi, roznášejí se Bohemia Chips, sem tam probíhají soutěže nebo všelijaké humorné fotografování. Pivo teče proudem a v davu se tu a tam štrádují masky, z nichž některé opravdu dokážou překvapit.
Odpadkové koše na každém rohu, obří areály ToiToiek, sem tam nějaké sezení. Nakonec se čas přehoupne a nastoupí první kapela – Sto zvířat. Nějací posluchači se nakonec pod pódiem sejdou, zatím je světlo, takže focení v pohodě. Po třech písních opouštím koridor a jdu pozorovat cvrkot z plochy. Hodinová pauza do další kapely je trochu hluchá, tak si alespoň pořádně prohlížím přítomné masky a dojdu si koupit nějakou krmi.
Než nastoupí druzí v pořadí Portless, sem tam kápne, ale nestojí mi to ani za to, abych sundal batoh ze zad. Nedovedu si představit jak by to dopadlo, kdyby opravdu zapršelo – ten všude přítomný jemný prach bych v jeho mazlavé podobě vidět nechtěl.
Až když zazní první tóny, uvědomím si, jaké mám mezery v hudebním vzdělání – vždyť to jsou vlastně Support Lesbiens! To už je lidí víc. Zpěvák Kryštof Michal pozve na pódium kohosi z pořadatelů, koho tu asi všichni znají, na rozdíl ode mne. A pak má také pěveckého hosta. Toho asi taky všichni znají (já ne).
Po ukončení setu se chci vydat na parkoviště, jenže ihned začíná odměňování masek. Tak ještě chvíli zůstávám, protože to je barevné, zajímavé a vděčné. Na Horkýže Slíže už nezůstávám, nechci usnout za volantem. Jenže tehdy zjišťuji svou zásadní chybu – nemám baterku. A absolvovat zpáteční cestu potmě je dost velké dobrodružství. Naštěstí se sem tam někdo po cestě pohybuje, tam i zpět, takže nakonec k parkovišti dorazím. Tady pak ještě nějakou chvíli zkouším, který z těch tmavých obrysů zabliká, když se klíčky na dálku pokusím auto odemknout. Naštěstí slavím úspěch a mohu vyrazit směrem k domovu, vyspat se na zítřek.
Konec plkání, byl jsem tam především kvůli fotkám. A na nějaké větší hodnocení bude čas u popisu druhého dne.
A alespoň jedna zvuková ukázka:
