Cyklus 10 prázdninových celodenních výšlapů Lužickou vrchovinou a Českosaským Švýcarskem pokračoval ve středu 20. srpna 2014 šestou trasou.
Na úvod jako vždy obecné informace, viz první exkurze:
O.p.s. České Švýcarsko zdárně pokračuje ve své propagační činnosti a v rámci projektu Bez auta do Českosaského Švýcarska – vlakem a autobusem k cílům mezi Labem a Horní Lužicí připravila desítku odborných exkurzí po alternativních a méně známých turistických cílech našeho regionu.
Projekt je zaměřen na vytvoření produktů pěšího cestovního ruchu s využitím pěších, zejména dálkových turistických cest a šetrné veřejné dopravy (autobusy, vlaky, příp. lodě), a na marketing na podporu těchto nově vytvořených produktů. Což lidsky přeloženo znamená asi tolik, že o.p.s. seznamuje veřejnost s možnostmi cestování prostředky hromadné dopravy, s opomíjenými lokalitami, zajímavostmi v regionu a k tomu připravuje informační materiály. Řeč byla o propagačních letácích s mapkami pro infocentra.
Ráno cesta do Starých Křečan autobusem – vlak na trati, vedoucí obcí, ve všední dny nepotkáte. Sešlo se nás tentokrát přes dvacet (včetně hafanky, která se stala už také pravidelnou turistkou) a počasí nám přálo. Sic už je poznat končící léto a větřík umí být studený, nepršelo a sluníčko nám svítilo na cestu celou dobu.
Přes Nové Křečany se napojujeme na zelenou značku, po níž dojdeme k pramenům Mandavy. Výhledy z luk jsou tu nádherné a nečekané. Nic to ale není proti tomu, jaké nás čeká obří překvapení – starosta obce pojal setkání s turisty opravdu ve velkém a přichystal raut – kafe, čaj, limonády, obložené mísy, koblihy, loupáky. A pro duši knížečka starokřečanských pohádek. Povyprávěl o tom, jaké to je, mít na starost obec, která sic počtem obyvatel malá, leč katastrální rozlohou přesahuje největší města výběžku, jaké je to je, starat se o kilometry a kilometry komunikací, svádět boj o dopravní spojení i turistické (cyklo)stezky. Klobouk dolů, něco takového člověk nezažije každý den.
Posíleni pokračujeme po zelené značce a jejím okolí (Zlodějská cesta) za vydatného sběru hub na některým již známé rozcestí Zelený kříž. Tentokrát ale pokračujeme po čerstvě značené modré kolem Plešného k trojboké kapli u Mikulášovic. Tady už na nás čekal další zástupce místních samospráv, Tomáš Fúsek. Ten nás seznámil s historií i současností kaple, stavem turistického značení v okolí Mikulášovic a na další cestě se stal průvodcem, přes lesy i louky – protože ne všechny cesty jsou zatím plně proznačeny. A pochopitelně fotil a fotil – „náhodné“ turisty a turistky na křížení nové modré a nové zelené, stejně jako improvizovaný křest tohoto značení. Oficiální akce se budou konat 4. října 2014, kdy v Mikulášovicích proběhne mistrovství v turistickém závodě, doplněné řadou doprovodných akcí. Opustil nás před hranicemi, aby se vrátil k městským záležitostem, zatímco my pokračovali na německou stranu. Poslední odpočinek pod rozhlednou Weifberg, následně sestup jednou z okružních tras kolem smírčího kamene do Hinterhermsdorfu, kde se dělíme – Děčíňačky vyrážejí na vlak do Bad Schandau, místní do Sebnitz. Tady nás čeká ještě jedno překvapení, když nás z ulice pozve evangelický pastor k sobě do podstávky na prohlídku „Kavkazské světničky“ – Kaukasusstube, v níž vystavuje pestrou sbírku předmětů z této oblasti, v níž působil u německé národnostní menšiny.
Ještě zápis do pamětní knihy a přes náměstí úprk na vlak. Na nádraží jsme svědkem toho, že s koordinací spojení to skřípe nejen u nás – 3 minuty před příjezdem vlaku Národní dráhy od Děčína odjíždí spoj na Pirnu, který „nemůže počkat“. Uteklo to jako voda a my překvapeně zjišťujeme, kolik je vlastně hodin. To ovšem nevadí – výletům zdar a tentokrát už v pondělí!
Tento česko – německý projekt je financovaný z Evropského fondu pro regionální rozvoj, Operačního programu přeshraniční spolupráce Sasko – ČR, Cíl3 / ZIEL3 a Státního rozpočtu ČR.
