Na hřbitově odpočívají nejenom mrtví, ale mohou tam odpočívat i živí. Mohou tam rozjímat, hovořit s těmi, kteří už odešli. Anebo jenom tak koukat do zeleně. Hřbitovy jsou krom toho i poměrně unikátními kronikami obcí. Projděte si nějaký tady u nás a máte jasno, jak to tady bylo v posledních sto letech.
A ke hřbitovům se také vztahuje celá řada příběhů. Ať už skutečných a reálných, tak i legend, ze kterých často vstávají vlasy hrůzou.
Ve své knize Tajnosti českých hřbitovů se jim věnuje Ivana Mudrová, a i když je to více méně letmá prohlídka zahrad mrtvých (hebrejsky ovšem „zahrad života“!) najdete tu spoustu zajímavých postřehů, které vás mohou inspirovat k návštěvě některého z nich.
Hned několikrát se tu setkáme s básníkem Karlem Hynkem Máchou, s Mozartovým synem i se dvěma hroby zavražděné Anežky Hrůzové.
Od nás z výběžku se autorka věnuje hřbitovu v Mikulášovicích a vypráví tu opravdu děsivou historku o „hřbitovní růži“ a nevysvětlitelné smrti maličkých holčiček.
Brrr. Ještě teď se třesu!
V knížce ale najdete i kousky funerální poezie, která tím, že v sobě implictně obsahuje smrt, je prostě úžasná:
Jemně našlapuji
v přítomnosti minula
Země pod mýma nohama
je plná lidí
kteří se smáli, milovali, válčili
Cáry uniforem
odnesl čas
a všechny jejich kosti
jsou stejně bílé
[Alena Petirová]
Doporučuju.
Knihu i hřbitovy.
PS. A tady jeden smrťáček z jednoho hřbitůvku ve výběžku. Jestlipak víte odkud?
