Několikrát jsem zažil v restauraci zuřivou hádku o tom, jestli se dá jíst hořčák, neboli: Hřib žlučník (Tylopilus felleus), též zvaný podhřib žlučový či hřib hořký, lidově také hořčák, žlučák nebo štípák, který je, jak se píše na wiki NEJEDLÝ. Nehádal jsem se, přihlížel a nebyl ani na jedné straně.
Zastánci jedlosti říkali, že když se nechá tahle houba dostatečně dlouho máčet v mléce a dostatečně dlouho se podusí ve vodě, pozřít lze.
Odpůrci, pochopitelně, že je to hovadina.
Myslím, že tam nebyl nikdo, kdo by to zkusil.
Když se tedy letos zatím hub tolik neurodilo a v lesích narazíte jenom na tuhle vzhledově krásnou, ale chuťově poněkud mrzkou houbu, řekl jsem si, že je čas to po všech těch letech, kdy se něco jenom traduje a vykládá, vyzkoušet.
Vzal jsem tedy dva hořké hříbky, dvě hodiny je máčel v mléce a potom je dusil ve vodě.
A potom, ještě než jsem nakrájel cibulku na smaženici jeden kousek ochutnal a:
- rozhodně se hořkost maličko ztratila
- rozhodně však ne tolik, aby zmizela úplně
- rozhodně tedy s tímto experimentem nebudu pokračovat
- a počkám až porostou normální houby
- kdyby byl hladomor, je možné, že bych se k hořčákům vrátil
- jenomže při hladomoru by byla asi nouze i o mléko.
Takže: jestli máte rádi třeba hořkou chuť likéru z Božkov, klidně to zkuste.
Ale na mě nesvádějte, že jsem vám to poradil)
